PERGAMEN Crudus Amurea VLASTNÍ NÁKLAD - 33:26 black metal Praha
Black metal v našich končinách zakořenil již v dobách své rané existence. Vždyť kapely jako MASTER'S HAMMER, ROOT či TÖRR se významným způsobem podílely na rozvoji tohoto subžánru, přičemž renomé si stihly vydobýt i v zahraničí. Pražští PERGAMEN se roku 2002 pokusily na své úspěšné kolegy navázat a nutno říci, že si zatím nepočínají vůbec špatně. Novinka „Crudus Amurea“ z listopadu se viditelně snaží oprostit od klasických norských kořenů. Táhlé, kvílivé a rozostřené riffy se poděly kamsi do neznáma. Deprese a rozervanost jsou zde nahrazeny démonicky znějící sólovou linkou doprovázenou rytmickými pasážemi načichlými syrovým death metalem. Deska tímto způsobem útočí na posluchačovy sluchovody od první minuty a až na výjimky vás tahle třeskutá řež do posledních několika tónů neopustí. A proč by také měla, když stopáž letí jako splašený býk ve španělských ulicích. Na nudu v tomto případě prostě není čas. „Crudus Amurea“ funguje nejlépe jako celek. Ve své podstatě se jeví jako jednolitá vrstvená skladba, která po celou dobu drží v úvodu nastavené ostré tempo. Pouze si nerušeně vychutnáte špinavý, ďábelský a konzistencí uhrančivý materiál místy hraničící s extází vyvolanou harmonickými sólovými kousky. Menší zádrhel přichází s nahodilým poslechem některých skladeb. Kouzlo plynulého sledu té nejtemnější muziky se tak nějak vytrácí a na povrch vyplouvají i některé neduhy. Sklony ke schematičnosti se v tvorbě kapely projevují někdy více, někdy méně, ale všímavému posluchači ve výsledku neuniknou. Hlavní devízou drtivé většiny songů na desce jsou bez debat sólové vyhrávky. S nimi prakticky všechno stojí a padá. Co by byly naplat kulometné bicí, burácivé riffy a povedené české texty. Právě s potemnělými melodickými linkami totiž přichází hypnotická atmosféra nejhlubšího podsvětí, která upoutá ze všeho nejvíce. PERGAMEN si to moc dobře uvědomují, a proto se sólovému kytaristovi nedostane pražádného oddechu. Na jednotlivé struny hobluje jako smyslu zbavený, sází sólo za sólem a když už si myslíte, že toho pro jednou nechá, vytáhne z rukávu další výjezd po hmatníku. Nejeden kytarista nad touhle studnicí nápadů nepochybně jen závistivě povzdechne.
Pokusů o black ve stylu polské školy u nás proběhlo opravdu hodně, ale málokterý se setkal s takovým úspěchem jako právě ten v podání PERGAMEN. O to víc zamrzí, že se kapela moc nezamýšlela nad variabilitou tempa, což nezachránila ani ukázka velmi dobrých interpretačních schopností všech zúčastněných muzikantů v rychlých pasážích, jež tomuto albu ve všech směrech dominují.
Fotogalerie
