
KAREL PLÍHAL
Skříň s beduíny (The Best of Karel Plíhal)
Warner Music - 78 min
Folk ČR
Karel Plíhal je v českém folku mimořádnou postavou. Jeho tvorba tvoří úplný protiklad ke „krylovsko-nohavicovské“ větvi tohoto žánru, plné patosu a vážnosti, aniž by byla o cokoliv méně umělecky hodnotná či poetická. Nesměle působící a přesto vtipný písničkář s jemným hlasem i humorem a skvělou kytarovou technikou dokáže své zhudebněné básně podávat s lehkostí, přirozeností a nadhledem, jimž je těžko hledat obdoby. Zdálo by se, že když „best of“ album takového velikána (nazvané „Skříň s beduíny“ a vycházející třicet let po písničkářově první desce) sestavila další vynikající osobnost, hudební publicista Jiří Černý, musí být všechno v nejlepším pořádku. Bohužel tomu tak docela není. První problém pramení už z neodbytnosti otázky, jestli je v Plíhalově případě takové kompilace vůbec zapotřebí; proč vybírat to nejlepší z diskografie, v níž není slabé místo? Na žádném z Plíhalových dosavadních alb nelze při nejhorší vůli nalézt stopu, která by se dala označit za špatnou, textově ani hudebně. Jiří Černý však překvapivě ani celou diskografii nezohlednil; podtitul „Výběr z let 1990 – 2005“ jasně říká, že byly opominuty dvě první alba z 80. let, jakož i nejnovější „Vzduchoprázdniny“. Výběr se tak zužuje na tři řadové (z toho jednu neautorskou) a dvě živé nahrávky. Z hlediska reprezentativnosti kompilace proto nelze nalézt rozumné vysvětlení; některé z nejtypičtějších písní se nacházejí právě na oněch z výběru vypuštěných nosičích. Přesto ani v tomto ohledu nebyl Černý důsledný, zařadiv závěrem alba písně „Padaly hvězdy“, „U spinetu“, „Nosorožec“ či „Modré králíci“, které datem svého vzniku spadají daleko před rok 1990, byť jsou zde v živém provedení z roku 2004. Určité ospravedlnění lze najít snad v tom, že Plíhalův debut s modrým obalem je instrumentačně velmi pestrý a barevný, a v kontextu jeho pozdějších minimalističtějších aranží by písně z něj mohly nepatřičně vyčnívat. Ale tím pádem zase nedává smysl nezastoupení „Vzduchoprázdnin“, na nichž Plíhal tento úsporný styl dovedl nejdále.
Dramaturgie je jinak přísně chronologická – Černý bral nahrávky z vytyčeného období tak, jak vyšly, a z každé jednoduše uvedl několik písní hned za sebou. Album tak začíná výřezem z živé desky „Takhle nějak to bylo“ (protože prostě vyšla v 90. letech jako první), včetně potlesků a mluveného slova, které ovšem s přesunem do studia záhy a bez varování zmizí. Klobouk dolů před mazaným propojením písně „Černá díra“ s následující „Z minula“ (pocházející už z další desky) skrze Plíhalův závěrečný komentář, vztahující se sice k úplně jiné písni, přesto i v tomto případě příhodný. Nejhojněji je zastoupeno album „Králíci, ptáci a hvězdy“, naopak nejmenší pozornost zaznamenává „Nebe počká“, z něhož se posluchač dočká pouze tří písní; jedné Plíhalovy původní a dvou jazzových standardů otextovaných Josefem Kainarem. Jestli jejich uvedení na jinak veskrze autorské kompilaci bylo nezbytné, navíc v tak symbolickém počtu, je poněkud sporné.
Jiří Černý uvedl ve videorozhovoru k vydání alba, že klíčem k výběru pro něj bylo to, zda mu melodie písní zůstávaly v paměti. Skrze takové subjektivní síto je samozřejmě možné vybrat cokoliv, ovšem jinak se zde nějaký smysl hledá velice těžko. Ne snad, že by třeba písně za sebou vůbec dramaturgicky nefungovaly – většinou jsou totiž seřazeny úplně identicky, jako na svých originálních nosičích, čili to je práce už jednou udělaná někým jiným. Nutno říci, že tvorba Karla Plíhala je sama o sobě tak dobrá, že poslech „Skříně s beduíny“ je (navzdory všemu) velmi příjemným zážitkem. Ale koupit si jeho desky zvlášť se zdá přece jen jako mnohem lepší nápad; v případě kterékoli z nich je to koneckonců jistá sázka na kvalitu.


SKÔR ČI NESKÔR tuší, že to jednou přijde
PROTHEUS vyráží na jarní tour Svět lidí
TENDR ví, jak se stát Online králem
ŽÁDNEJ STRES vydává album "Cesta" a zve na křest do Třemošnice
MASH - Máme chuť udělat to po letech trochu jinak