Rozlitý mlíčko v sobotu

Probudím se odpoledne s kocovinou. Venku inferno, takže se nemůžu vylepit z postele. V kapsách najdu CD „Turn Blue“ od THE BLACK KEYS (na snímku)  a na oplátku tam nenajdu tabák, takže mám takový ty smíšený pocity. Prostě šleháte vaječnej bílek s pepřem a pak to celý vykydnete...

Posílám lidem odkazy na THE WAR ON DRUGS, protože minulou noc jsem jim to slíbil. (Nebo taky vnutil, ale šetřil jsem superlativy, takže si to i poslechnou.) Jo, budou v Praze, ale já v Praze nebudu, takže tak. Ale ani trošku mě to neštve, protože se tu určitě objeví zas. I když, trošku asi jo.

Zjišťuji, že nemám nic k jídlu, nikdo není doma, děti na mě zvoní s tím, že jim spadl míč do zahrady, nejsem schopnej udržet myšlenku a napadaj mě bizarnosti. Pustil jsem si „Back In Black“, projelo to a já si toho ani nevšiml. Zjišťuji, že jsou čtyři odpoledne a ještě jsem pořádně nejedl. A tak nějak doufám, že mi někdo napíše „Našel jsem tvůj tabák, bro.“

Ha, to by bylo příliš mnoho štěstí pro jednoho nešťastníka.

A pak jsem se poohlédl, tak ňák zrekapituloval všechno okolo. Prostě jsem přemejšlel tak, jak to kocovina vyžaduje. Půlka prázdnin už je pryč a vědomí toho je... no, patnáct let chodím do školy, takže nic novýho. Ale jsem na sebe trochu pyšnější, protože jsem se zase tolik neválel jako předtím. (Ale i tak jsem se válel dost.) Nahrál jsem desku s kamarády, čtu všechno, co jsem si předtím šetřil, mám brigádu, roztočenou vlastní desku, navštívený galerie, co jsem chtěl navštívit, téměř rozepsaný věci, který zdravě odkládám na nějakou krásnou půlnoc, kdy mě to chytne a budu psát do rána a občas zkusím i nějakou tu hrabalovskou větu. Tudíž jsem docela spokojený sám se sebou a to je co říct.

Tak nějak se snažím zorientovat v tomhle pohyblivém světě, ale jde to ztuha. Ještě když mi do toho hraje Kurt Vile a zpívá: „It's too hard.“