Metalcore - černá ovce heavy metalu

S příchodem metalcorové vlny začátkem tohoto tisíciletí bylo vhozeno mezi fanoušky tvrdé hudby pomyslné jablko sváru. V pořadí již druhé - podobné reakce vyvolal i nástup nu-metalu v devadesátých letech. Z čeho však tahle polarizace pramení? Souvisí to pouze s rostoucí oblibou tohoto žánru, nebo máme hledat příčinu někde jinde?

Metalcore vstoupil na scénu poměrně nenápadně, ale velmi brzy si vybudoval solidní  fanouškovskou základnu, jejíž podstatnou část tvořili příznivci nu-metalu, který byl v té době již na ústupu z výsluní. Řízné riffy a silně melodické refrény si získaly mnohé. Důsledkem přibývající popularity však bylo vytvoření silné opozice mezi metalovými fanoušky. Důvody, proč považovaly (a stále považují) metalcore za méněcenný žánr, se různily. Jeho odpůrci nejčastěji poukazovali na jednoduchou strukturu, prvoplánovost a sklony k podbízivým refrénům.

S těmito argumenty se dá do jisté míry souhlasit. Mainstreamová podoba tohoto subžánru by se bez zjednodušování daných koncepcí a větším důrazem na melodiku ani nemohla prosadit. Některé kapely žel bohu tento trend dovedly do extrému a řídí se heslem „čím víc breakdownů, tím víc metalcore“. Takovýmto počínáním ovšem poškozují žánr jako celek, protože právě jim podobní jsou nejvíce na očích. Výsledný zavádějící obrázek pak vypadá tak, jak vypadá.  

Masové pronikání core hudby do středního proudu vyvolalo další vlnu kritiky ze strany „pravověrných“ metalistů, kteří se nevyhýbají zbytečnému generalizování a místo objektivních výtek k určité frakci v rámci stylu házejí všechny interprety do jednoho pytle. Pravda, kvůli současnému boomu je mnohdy nutné se doslova prohrabat tunou rychlokvašek a uskupení omílajících stále to samé dokola. Ale nebojte se, dobré kapely ještě stále nevymřely. Česko-slovenská i zahraniční scéna nabízí mnoho velmi nadějných, cílevědomých interpretů, kteří jsou pevní v kramflecích a zároveň se nebojí experimentů. Jak se říká - kdo hledá, najde.

Přijde mi, že tato tvrdá kritika má původ i v určitých subjektivních myšlenkových pochodech příslušníků metalové subkultury. Připomeňme si kupříkladu paralelu s nu-metalem, který v devadesátých letech taktéž rozdělil příznivce tvrdé muziky na dva tábory. Právě on tehdy přinesl určitou alternativu k tradičním žánrům a navíc se uchytil i mezi širší veřejností. V tomto případě přinesl problémy hlavně druhý uvedený fakt. Jakmile totiž seberete metalovému fanouškovi punc příslušníka undergroundového hudebního proudu, je zle. Metalcore i nu-metal přivedly do řad metalistů mnoho nováčků, kteří se skalním fanouškům jevili jako pozéři a sváteční posluchači. Někteří z nich to neunesli a místo toho, aby se zamysleli a přišli s objektivními argumenty, začali na tyto moderní žánry jen házet špínu.

Co naplat, core se svého statutu černé ovce asi už jen tak nezbaví. Přinejmenším do té doby, než ho v žebříčku popularity nahradí jiný vzniknuvší žánr. To už je ale hudba budoucnosti...