"To hrajem blbosti, co?" - Ústí nad Labem, Klub Doma - BONIFANTI, BLUE EFFECT

BLUE EFFECT na pódiu, Radim Hladík s úsměvem, v rukou k mému překvapení Stratocaster místo svého černého Les Paula… Les Paul je Les Paul. O tom žádná, aspoň pro mě tedy. Ale ne na tomto místě. Zpěvák Jan Křížek a baskytarista Vojtěch Říha vyměnili své elektrofonické nástroje za ozvučené akustické a právě hlas Hladíkova Stratocasteru sedí k onomu “akustickému” a mnohem atmosferičtějšímu nástrojovému obsazení jako… Poklice… Na hrnec.

I aranže skladeb nahrávají tomu, že s jinými nástroji by to prostě nebylo ono. V této obnovené a omlazené sestavě hraje BLUE EFFECT již deset let. Není divu, že už mají svůj zvuk vypilovaný k dokonalosti. A přestože repertoár už se prakticky nemění, zní jim to čím dál tím lépe. Po “Slunečním hrobě” už to šlo jako po másle - “Sun is so bright”, “Kuře v hodinkách”, “Je třeba obout boty a pak dlouho jít”, “Má hra” a další a další… S takovým setlistem není divu, že každá píseň obdržela potlesk ještě dřív, než ji vůbec začali hrát. A EFFEKTI měli opravdu muzikantské pré. Každá ze skladeb byla obohacena o mezihru plnou Hladíkových sólíček, Křížkova “roztleskávání” (,,héj”, “ééééo” apod.) a všelijakých rytmických i žánrových změn a převratů a nenápadných humorných úryvků z jiných hudebních dílek (například “Rozvíjej se poupátko” z pohádky Pyšná princezna).

Po “Rejdit”, vzpomínce na bývalou kapelu Honzy Křížka a bubeníka Václava Zimy WALK CHOC ICE, která mezi přearanžované skladby BLUE EFFECTU dokonale zapadla, došlo i na “Ej padá padá Rosenka”, lidovku, kterou si skupina v roce 1977 upravila ke svému obrazu do nadčasové podoby… Koneckonců, stejně nadčasové jsou i ostatní skladby EFFEKTU, jak kapela sama v nové sestavě dokazuje. Po “Stále dál”, ve které si Jan Křížek odskočil ještě více rozparádit diváky za bicí soupravu, jež zůstala v koutě podia po předkapele, přišel pro mě a myslím, že i pro mnohé další návštěvníky, vrchol večera: skladba “Čajovna”, o níž Radim Hladík před pár lety prohlásil, že ji už nehraje, byla očividně zase zařazena do repertoáru. Pak už přicházely na řadu obvyklé jamy a medley různých hitů, mezi nimiž nechyběla “Personal Jesus” od DEPECHE MODE nebo dle slov Honzy Křížka vyplňovací “elevator music”, když se čekalo, až si Radim Hladík vymění prasklou strunu (a že to měl velmi rychle! Elevator music dohráli jen do druhého patra...). Pak už jen repete “Slunečního hrobu”, kdy si ji diváci zapěli sami, Hendrixova “Little Wing”, “Ticket To Ride” od Beatles a úplně na konec ještě Křížkova komornější verze “Hard Days Night”... Konec.

Člověk se ale nemůže zbavit vtíravé otázky: proč tolik cover verzí a “blbůstek” na koncertě legendární kapely BLUE EFFECT s legendárním kytaristou Radimem Hladíkem? Důvod je dle mého mínění velice prostý. Radim Hladík je prostě borec. Na nic si nehraje, rozdává pozitivní energii do všech stran, hraje mu to, obklopil se dobrou kapelou, je to sranda. Tak proč ne…? Koneckonců, toto tvrzení dokázal i on sám, když po “Personal Jesus” prohlásil: “To hrajem blbosti, co?”