Z pesimistického pohledu pokulhává zvuková i kompoziční stránka věci. Nicméně lehce špinavý a ne úplně vyrovnaný zvuk (v konfrontaci s leckdy až nepřirozeně vypucovaným trendem nahrávek současné doby) rozhodně nechápu jako ryze negativní bod, spíš mi sympaticky zapadá do toho autenticky osmdesátkového výrazu kapely. Přece jen o něco závažnější problém vane z hlediska kompozičního - Marturos občas sklouznout do docela strohé, neohebné a nezáživné pasti, jejíž nejvýraznější ukázkou je syrové „Superheroes Of Tomorrow“. Výhodou Marturos je jednak fakt, že jedou v jakýchsi pravidelných kvalitativních vlnách (k „Superhrdinům“ přihoďte i „Liar“ a „Midnight Dreams“), ve kterých silnější forma převažuje, takže v celkovém součtu vyzní „Nameless“ jako dostatečně silná nahrávka, která vždycky znovu chytne dech, jednak skutečnost, že výborné a svěží kytary dokáží bez výjimky v každé skladbě atmosféru nabudit. A když k tomu přidáte nabroušenost a adrenalinovou melodii jako v úvodní „Angel Of Life“, výhružnou náladu a ležérně jedovatý vokál jako v titulní skladbě, výbušnost a testosteronovou záplavu děje, dokonale se prolínající s melodičností jako v „I`m Lucifer“, či dramatičnost a naléhavost jako v „This is Not A Song, It`s Crying For Help“, je jasné, že pohled optimisty bude mít určitě navrch.
Kdepak nostalgie. To, že se v případě Marturos dostávají ke slovu osmdesátá léta, neznamená, že by kapela kuchtila z x-převařené vody. A i když pár debutových šotků z alba vykukuje, „Nameless“ rozhodně stojí za poslech.
Facebook MARTUROS
Původně zveřejněno na Metal Forever & Metal Man