END OF SCREAM - Sanctuary

Troufám si říci, že END OF SCREAM jsou kapelou, jaká v českých luzích a hájích nemá precedens, a i v celosvětovém měřítku se bude obdobný koncept hledat jen těžko… Šestice mlaďasů s vizáží nerdů z hudební školy valí virtuózní instrumentální muziku postavenou na dokonalé souhře dvou houslí s dvěma dobře naostřenými kytarami. A i když kvůli smyčcům nejspíš leckomu naskočí asociace s nejmenovanou finskou kapelou, paralely a inspirace END OF SCREAM hledejte spíš ve vodách moderní metalové či rockové progrese ztělesňované kapelami jako TESSERACT, PERIPHERY nebo ANIMALS OF LEADERS; z druhé strany pak nad nimi bdí coby sudičky barokní titáni Vivaldi a Bach. Vlivy klasiky, moderny a metalu se prolínají naprosto organicky stejně jako zvuk všech nástrojů, z nichž čtyři jsou v podstatě sólové, ale na vyprávění tohoto příběhu se navíc podílí i rytmika, místo aby se spokojila jen s tím, že bude jistit zbytek zezadu. A to nemluvím o hostujícím klavíru. Pánové si přesto mazácky pohlídali, aby se vzájemně nepřebíjeli, dokážou si „předávat slovo“ a nechat vyniknout vždy tu správnou melodickou linku či jiný instrumentální nápad. Díky velmi přehlednému a na naše poměry nadprůměrnému zvuku je opravdu slyšet prakticky vše, v ideálně vyváženém poměru. Při srovnání se čtyři roky starým debutem „Violincore“ pak nemůže nevyniknout, jak moc na sobě za tu dobu kapela zamakala a jaký krok vpřed učinila po stránce kompoziční, aranžérské, zvukové i produkční. Vzhledem k jejich věku – klobouk dolů.

Přesto samozřejmě nelze nezmínit některé limity, se kterými se do budoucna ještě END OF SCREAM budou muset vypořádat. Na prvním místě je to určitě otázka zpěvu. Kapela sympaticky zůstává tématu dle svých slov otevřená, ač jí zatím vyhovuje instrumentální pojetí a obsazení. Domnívám se však, že brzy narazí na strop jeho možností a že angažování vokálu je možná jen otázkou času. Při poslechu celého alba naráz, kde to houslový dvojzápřah (suplující do značné míry právě zpěvy) hrne od začátku do konce bez oddechu, můžete mít po několika desítkách minut přece jen pocit, že se to postupně slévá do čím dál jednolitější řeky, i když by každá jednotlivá skladba sama o sobě brala dech. sexe24.ch

Druhým limitem je pak trochu profesorský přístup k věci a jistý „dril“ na úkor větších emocí, jež by z každé muziky měly tryskat. Možná je hudebníci mají hluboko v sobě, jen je ještě tolik nedávají najevo navenek ve své hře, a některé skladby tak mohou mít tendenci připomínat etudy z přehrávek v lidušce, byť v mistrovském provedení. Ale zrovna tato věc se zpravidla sama poddá s tím, jak tvůrci rostou, dospívají, stárnou a nabírají životní zkušenosti, které poté mohou vrátit zpět prostřednictvím hudby. I proto si ještě ponechávám nějakou bodovou rezervu pro příště a těším se na větší projev spontaneity, odvazu a aspoň malinkého utržení ze řetězu. Jinak je tu vedle nesporného talentu i obrovský potenciál, který slibuje mnohé.

Martin Čermák