Dan HORYNA (MERLIN, VITACIT) - Nemám s Danem ze sedmdesátých let žádný problém

Myslíš, že by si rozuměl Dan Horyna ze sedmdesátých, osmdesátých let, se současným Danem Horynou?
Samozřejmě. Prožitými zkušenostmi se člověk osobnostně prohlubuje, mění postoje, ale je stále spojen sám se sebou. Nemám s Danem ze sedmdesátých let žádný problém.

Jako muzikant jsi začínal už v sedmdesátých letech a jsi jedním z nejdéle sloužících rockových zpěváků v Čechách. Jak vzpomínáš na dobu normalizace, o které se většina umělců vyjadřovala, že to byl pro rockovou hudbu hrob?
Hráli jsme jako „lidoví hudebníci“, museli dělat přehrávky před komisemi, museli obehrávat tancovačky, ale když jsme byli dobří, chodili na nás mraky lidí. Třeba už proto, že jsem byl politicky závadová osoba, a to těm koncertům, které nám povolili, dávalo adrenalin. Občas nás zakázali na nějakém okrese, protože přišla nějaká stížnost kovaných soudruhů. Ale hrálo se. Kapel nebylo tolik, takže bývaly sály plné.

Je pravdivá historka, že tě policie sebrala za to, že jsi zpíval na Karlově mostě v roce 1975 v den zvolení Gustáva Husáka prezidentem?
Ano. 29. května 1975 zvolili komunisti tajně Husáka presidentem a ten den jsme s kamarádem zahráli na Karlově mostě. Po pár dnech nás na udání sebrali a já strávil šest týdnů na Ruzyni ve vazbě. Pak jsem dostal podmínku, ale vyhodili mne ze školy a z reprezentace (běhal jsem závodně 1 500 metrů). A pak mě tři roky zavírali několikrát do roka na dva dny do vazby při státních svátcích. Hlídala mě tajná policie a tak. Teprve po stížnosti na generální prokuraturu mě nechali na pokoji a já se mohl vrátit do školy a odmaturovat.

V sedmdesátých letech jsi už působil jako zpěvák BENEFITU, jestli se nemýlím. Byli jste klasická zábavovka?
Na konci sedmdesátých let jsem nastoupil do VITACITU. S BENEFITEM jsem začal zpívat až v roce 1981. Tehdy moc rockových koncertů v republice za rok nebylo, a tak lidé chodili na rockové zábavy. Úroveň tehdejších zábavových kapel byla vysoká. Byli to výborní muzikant a převzatý repertoár hráli často lépe, než dnešní revivaly. A byla výborná i světelná show, kostýmy. Byla to pro mne dobrá průprava pro koncertní činnost. Kontakt s lidmi, naučil jsem se pohyb na podiu, uvádět skladby a komunikovat dobře s publikem.

Jak se ti dařilo skloubit všechny aktivity, které jsi tehdy měl v tvém prvním pervitinovým období?
Ty první tři roky na perníku byly experimentální. Bral jsem v průměru jednou za měsíc, takže jsem úplně normálně fungoval.

Pak jsi nastoupil do VITACITU. Dalo se už tehdy mluvit o tom, že tahle kapela hraje heavy metal nebo to přišlo až později?
Byli jsme mladí kluci, kteří se snažili skládat vlastní skladby. Vše vycházelo z toho, že jsme neměli klávesy, což v té době měla většina kapel. My jsme měli dvě kytary a tomu se repertoár musel přizpůsobit. Hráli jsme tvrději a rychleji, než většina dalších českých kapel. Čerpali jsem ze světových jmen, LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, ale dělali to po svém. Hodně jsme dřeli, takže když jsme někde vystoupili, bylo to proti jiným kapelám dost profesionální. K heavy metalu jsme se přihlásili až později, kolem roku 1983. Nebo jsme do něj byli zařazeni fanoušky.

Na začátku osmdesátých let jste natočili čtyři skladby, které dodnes dokumentují to, že VITACIT byla už tenkrát skvělá kapela. Proč došlo k tomu, žes z ní několikrát odešel?
Už jsme hodně hráli, každý týden jedno, dvě vystoupení, začala trochu ponorka a začali jsme mít různé představy o muzice, kterou chceme dělat dál. Také jsme v té době dost pili. Já se přihlásil na profesionální přehrávky, udělal je a měl jsem vizi, že půjdu dál. Tak jsme našli za mne náhradu v osobě Ládi Křížka, já dozpíval ještě nějaké koncerty a bylo to.

Jako obrovský přehmat se dnes může jevit tvoje působení u Františka Janečka. Proč jsi do toho tenkrát šel a o co se vlastně jednalo?
Nebyl to přehmat. Byla to souhra dějů. Měl jsem profesionální přehrávky a musel si do dvou měsíců sehnat profesionální angažmá, jinak by mi papíry propadly. Sháněl jsem místo zpěváka a když už bylo skoro pozdě, potkal jsem se s klukama od KROKŮ a dostal nabídku. Budu s nimi jezdit a postupně mě dostanou do podvědomí veřejnosti. Měl jsem v té době před svatbou, těhotnou ženu, byl jsem bez bytu a bez prostředků. Vydržel jsem u KROKŮ přes půl roku, byla to dobrá zkušenost, víc než dvacet koncertů měsíčně v partě výborných muzkantů. Pak jsem se rozhádal s Janečkem a skončil.

PUMPA už byla o něčem jiném. Byl ti tehdy bližší vitacitovský heavy metal nebo pumpovský jižanský rock?
Protože VITACIT na můj vkus přecházel k moc tvrdé verzi muziky a já zatím neměl kde tvořit svou, přijal jsem nabídku PUMPY. To byly skvělé dva roky. Hráli jsme patnáct koncertů měsíčně po celé republice, to znamená i na Slovensku, byl jsem zpěvák a ztotožnil se s repertoárem. To by měl umět každý interpret. S plným nasazením jsem zpíval s VITACITEM i PUMPOU.

Na začátku devadesátých let jsi založil MERLIN, který znamenal další skok, tentokrát k americkému hair metalu. Byla to hudba, která tě tehdy uchvátila nebo jsi chtěl chytit trend GUNS ´N´ ROSES či MÖTLEY CRÜE?
Po odchodu z PUMPY jsem se konečně rozhodl, že začnu dělat vlastní muziku. Dali jsme se dohromady s Markem Podskalským a začali dělat to, co jsme vždy oba chtěli. Nechytali jsme žádný trend. Bylo to spontánně naše. Oba jako autoři jsme tíhli k americké muzice, barevné, dobře proaranžované, melodické, zábavné a energické. A to jsme vložili do desky "Nevada".

„Nevada“ byla deska s potenciálem, který jste nakonec nevyužili, kapela se postupně rozpadla, když z ní zmizel i kytarista Marek Podskalský. Proč?
"Nevada" bohužel vyšla díky problémům s vydavatelstvím až o dva roky později. My jsme mezitím hodně koncertovali, ale nové nápady nepřicházely. Začali jsme hrát bez chuti, já v té době na pár měsíců spadl do perníku a bylo to.

Místo toho vyšla tvoje první sólovka „Noční město“ se kterou ti pomohl Miloš Doležal. Ovšem i tahle kapitola brzy skončila. Měly v tom prsty drogy?
Mezitím ovšem uplynuly tři roky, kdy jsem měl novou rodinu a dvě malé holčičky a věnoval se rodinnému životu. V roce 1995, po návratu z Ameriky, mne vyzval Miloš Dodo Doležal k natočení společné desky. Miloš složil několik skvělých skladeb a oslovil vydavatelství BM music. Kontrakt byl podepsán a začalo se pracovat. Ovšem mezitím se Dodo stěhoval do Žirovnice a přenášel tam i studio, a tak jsme začali pracovat na desce až po roční pauze. A mezitím kluky z BM music napadlo, že bychom mohli udělat skladby starého Vitacitu. Dodo je skvěle přearanžoval, doladili jsme texty a společně s bývalým baskytaristou Vitacitu Karlem Adamem a bubeníkem Danielem Hafsteinem je u Doda ve studiu nahráli. K tomu jsme přidali dvě nové skladby Doda a deska šla do světa. Prodávala se velmi dobře, protože BM music udělali velkou reklamu, a tak byl o desku zájem. Sestavil jsem si kapelu ze spřízněných muzikantů a jezdili jsme. Křtili jsme v Bunkru, na koncerty chodila spousta lidí. Vše běželo dobře. Ale já si připadal hloupě. Už jsem byl chlap v letech a prodával jsem muziku, kterou jsem dělal jako mladý kluk. A tak jsem to po půl roce ukončil. Drogy jsem nebral.

Když jsi pak MERLIN oživil v novém tisíciletí, už zněl trochu jinak, bluesověji. Dá se to přičítat k tomu, že jsi vyspěl, definitivně se očistil od drog a začal hudbu vnímat jinak?
Já myslím, že v zásadě hraji stále svou hudbu, ale, samozřejmě, jak člověk zraje, mění se trochu i jeho hudba. Já se nikdy k žádnému směru nehlásil. Mám rád tvrdou kytarovou muziku a ta má samozřejmě mnoho odstínů, ale základ jeden.

Na „Tibetu“ a „Transmisi“ je nepřeslechnutelný vliv LED ZEPPELIN. Je tahle kapela pro tebe neustálou inspirací?
Ano, LED ZEPPELIN byla naprosto unikátní záležitost. Oni zráli a jejch poslední desky byly fakt úžasné. Bylo by zajímavé, kam by dospěli, kdyby Bonzo nezemřel. Oni jsou pro mne právě důkazem toho, že nemusím hrát svůj styl, jako to hraje většina světových kapel, ale mohu se vyvíjet, opouštět osvědčené vzorce riffů, aranží a barvy zvuku kapely. To jsou kapely, kde slyšíš jednu desku a slyšel jsi všechny. Já chci jít dál a měnit hudbu, jako se měním já. A měl jsem vždy štěstí, že se ke mně přidali výborní muzikanti, s nimiž toto dobrodružství šlo realizovat.

Do tvorby MELINU se podle mě čím dál více projevuje tvoje životní filozofie, založená na buddhistickém učení. Bude tohle propojení v budoucnu ještě silnější?
To opravdu nevím. Není to programové. Jestliže potkáš něco úžasného, co ti mění život, jeho kvalitu a přináší uvolnění a svobodu, určitě se o to podělíš s ostatními. A to dělám. Ale nedělám to programově. Vždy říkám, že nejsem buddhista, ale že tuto nauku praktikuji. Nemám rád žádné škatulky a ismy. Ostatně je o tom velmi vtipná knížka, která se jmenuje „Co z vás (ne)dělá buddhistu.“ Velmi dobře se to čte a je to určeno lidem, které to zajímá a nemusí se bát žádné propagandy ani sektářství. Já dělám, co umím …. a ty dělej, co se ti zachce.

V minulém desetiletí jsi začal hrát znovu s VITACITEM, kde jsi paradoxně nahradil Ladislava Křížka, který v osmdesátých letech střídal tebe. Jde jen o koncertní projekt „pro radost“ nebo bude mít VITACIT větší ambice?
V roce 2012 jsem byl přizván zpívat pár písní s Láďou a od té doby se to vžilo, a když pak odešel Láďa do CITRONU, byla naše další cesta jasná. VITACIT omladil, přidal se druhý zpěvák Fany Stehlík a začali jsme makat. Zatím jsme vytvořili repertoár, který nabízí posluchačům průřez celou tvorbou od konce sedmdesátých let až po desku "Máte se hnout". Mezitím jsme měli několik změn na postu bubeníka, a tak teprve nyní jsme ve stabilní sestavě a začneme tvořit, pracovat na nových skladbách. VITACIT je živý projekt a budeme růst dál.

VITACITEM i MERLINEM prošla dlouhá řada muzikantů. Neláká tě někdy oslovit své bývalé spoluhráče s tím, že dáte ještě jednou něco dohromady?
Jak jsem již předesílal v předchozích odpovědích, jak se vyvíjím, mění se i hudba a lidé, kteří k tomu patří. Takže mě neláká dávat něco dohromady s bývalými spoluhráči.

Do jakého období své kariéry by ses chtěl, kdyby to bylo možné, vrátit a na co bys nejradši zapomněl?
Vše, co jsem prožil, považuji za dobré, protože to v té chvíli do mého života patřilo. Každé období, každá kapela byla úžasná zkušenost. Mám svůj prožitý život rád. Ale nejhezčí je to teď a tady.

Tvé drogové zkušenosti byly v médiích v minulosti propírané už dost. Ale přece jen se tě na závěr rozhovoru zeptám, tuhle etapu bereš už léta za definitivně uzavřenou?
Tohle je v dnešní době hrozně zavádějící. Úhel pohledu je zcela odlišný od sedmdesátých let, kdy jsem to poprvé zkusil. Na drogách jsem strávil jen několik let života a většinu času byl čistý. Co se týče objemu drog, za celý život jsem do sebe nacpal perníku tolik, co dnešní mladí sjedou za rok. Byla to tři období. Tři roky na konci sedmdesátých let, sedm měsíců v roce 1990 a čtyři roky na konci devadesátých let. Od roku 2002, kdy jsem ukončil léčbu v léčebně Červený dvůr žiji tak, že se mi tam žádné drogy nevejdou. Takže osmnáct let jsem definitvně čistý. Protože jsem se naučil žít tak, že nechci a nepotřebuji mít změněné stavy vědomí. A tyto zkušenosti využívám při své terapeutické práci.

Facebook MERLIN
Facebook VITACIT

Autor: Pepsi Stone

Původně zveřejněno na Metal Forever & Metal Man