HARLEJ na nové desce do tradiční nevázané energické zábavy pustil špetku vážnější nálady. I přes fakt, že optimismus z alba „Smutku dávám sbohem“ sálá, je větší emoční hloubka přesně tím důvodem, proč v mých uších parta kolem kytaristy Tondy Rauera povyrostla. Nekomplikovaná „Tančíš v dešti“ s lehkým závanem špekáčků, opékaných nad ohýnkem, famózní pocta Třem sestrám „A já tě nechci“ s rozverným lidovkovým ocáskem a dokonalým hostováním harmonikářky Supice, které spojení dvou stálic domácí scény ještě zesiluje, šlapavá pohodovka „Horizont“, či zábavově hymnická a sluncem provoněná „Až tady jednou nebudu“ s davově vděčným a capella závěrem jsou přesně tím typickým vzorkem písní, na kterých se na HARLEJ vždy dalo spontánně pařit a jež spolehlivě fungují i nyní. Nejen díky bezprostředně chytlavým melodiím, ale i díky obratnému zacházení s češtinou z pera navrátilce Tomáše Miřátského (a v případě „Horizontu“ i Petra Kyriana). A pak jsou tu ještě největší taháky alba – titulní „Smutku dávám sbohem“ a „Nejsem zklamanej“. Volnější tempo a hlubší text jim neubírají pozitivní auru, kombinace nadhledu, zkušenosti a především vyzrále melancholického podtónu ve spojitosti s výrazným sloganem je velmi přitažlivá a navíc jednoznačně hitová. Finální pocit ze „Smutku dávám sbohem“ je pak dokonale zachycen na jednoduchém a přitom plně vypovídajícím obalu – tahle deska je o tom, že ani věčným optimistům se smutek či starosti nevyhýbají, ale radost ze života v nich zašlapat nedokáže.
Vladimír Mišík otevírá Okno v paměti
V první pololovině října vvydal Vladimír Mišík album "Vteřiny, měsíce, roky" , ke kterému aktuálně doplnil třetí videoklip, jenž byl natočen ke skladbě "Okno v paměti". Hudbu k ní složil Petr Ostrouchov, text pochází od...
číst dále