HONZA KŘÍŽEK – Měl jsem štěstí, že jsem potkal šikovné lidi

Na vojenskom konzervatóriu v Roudnici nad Labem si študoval bicie a klavír.

Já tomu říkám klavír, ale byla to třída klávesových nástrojů.

Plus teraz hráš na gitaru a spievaš. Považuješ sa za multiinštrumentalistu?

Pokud se dá říct, že multi je, když človek obsáhne bigbeatové nástroje – kytara, basa, bící, klávesy, zpěv - tak dejme tomu, že multiinstrumentalista třeba jsem.

Tvoj spolužiak Peter Zeman hráva v skupine SOUND MINISTERS, ktorú by som nenazval revival DEPECHE MODE, ale hrávajú štýl skupiny DEPECHE MODE. Vy hrávate „Personal Jesus“. Ste ovplyvnení spoločnou školou, keď hrávate veci od DEPECHE MODE?

Na mě Péťa Zeman už tenkrát působil tak, že je výstřední. Pořád ho sleduju. Hraje s ním i náš další spolužák Rasťo Balog. Ano, ladil to vždy do „depešáků“, ale hlavně byl sebevědomý kluk. Už tenkrát bylo vidět, že ho scéna baví, že chce mít kapelu, chce se někam dostat a vyčníval nad ostatními.

U vás na škole sa to nedelilo? Bolo to také moderné deliť sa na „depešákov“ a „metalistov“.

My jsme to měli tak, že jsme spolu chodili po místních diskotékach. Chodili jsme tancovat jak na „depešáky“, tak i na „metaly“. Petr byl vyloženě „synthpopík“. Neprožívali jsme to tak. Pro nás byla muzika vždycky jedna voda. Nijak jsme to nekastovali. Ale byli jsme samozřejmě příznivci heavy metalu.

Po škole si hrával aj v nejakom vojenskom telese?

Byl jsem dva roky zaměstnaný u Vojenské hudby v Hradci Králové.

Viem, že na škole ste často skúšali a spievali pieseň od tvojho menovca – Ládi Křížka –„Vzdálenú“. Ešte vytiahneš?

Vzdááááálenááááá. (Honza zaspieval a vytiahol) Ještě bych to dal, ale jsem po měsíční indispozici. Ono se to tenkrát v heavy metalové muzice brávalo, kdo vytáhne výš, kdo dá rychlejší sólo, ale celkově je ta hudba o něčem jiném. Nejsou to sportovní závody.

Teraz prejdime k WALK CHOC ICE. Zaregistroval som vás ako veľmi mladú kapelu, ktorá razantne vstúpila na hudobnú scénu, a mali ste vtedy veľký úspech, ako kapela mladá, nová. Dokonca váš prvý album produkoval David Koller. Prečo to nevydržalo?

Jak bych to řekl... Prostě to nevydrželo. První, co mě napadá je, že nebyla správná pracovitost, odhodlanost a tak dál. Udělali jsme první desku „Keep Smiling“, kterou produkoval David Koller. Pak se banda obměnila, udělali jsme do půlroku jazz-rockově laděný matroš, pak jsme to vrátili zpátky, s Ivanem Králem jsme natočili druhou desku, pak s Radimem Hladíkem třetí.... a nevydrželo. Takhle se to mezi kapelami děje. Není to jen v hudbě. Některá tělesa prostě nevydrží. A my jsme jedním z nich. Je hodně důležité, aby kapela byla pracovitá, aby opravdu neusnula, tak jako my, na nějaké první slávě. Je třeba pracovat dál. To jsme nezvládli.

Nedávno ste mali spomienkový koncert, chystáte ďalší. Má to znamenať nejaký comeback?

Sice hrajeme ve složení, v jakém jsme hráli před dvaceti lety, a v sestavě, ve které jsme nahráli album „Keep Smiling“, ale chtěli jsme to oslavit jenom dvěma koncerty. Jeden byl v rodném Kostelci nad Orlicí a druhý bude 5. března v Lucerna Music Baru v Praze. Všechny srdečně zveme.

Na Slovensko sa s tým nechystáte?

Rozhodli jsme se udělat koncerty jenom dva a zapíchnout to. Neplánujeme dělat další, protože každý máme svůj vlastní život, své vlastní hudební i nehudební projekty a je velice těžké to zesynchronizovat, aby se to navzájem nekřižovalo a nelezlo si to do zelí. Neplánujeme v nejbližší době dělat žádné velké comebacky, chtěli jsme si jenom zavzpomínat.

Aké je to, ako mladý chalan, spolupracovať s takými legendami, ako pán Hladík?

Měl jsem štěstí jako „mladý chalan“. Teď už postupně jako starší „mladý chalan“ na to, že jsem potkal ve svém životě, a doufám, že ještě potkám, takové šikovné lidi, kteří jsou o generaci, až o dvě generace starší než já, a kteří mi mohli předat nejaké zkušenosti. Například Radim je taková nejvýraznější osoba v tom, že spolupracujeme nejdéle - už jedenáctou sezónu. Člověk má co obdivovat u lidí jako David Koller, Ivan Král,... U kohokoliv, s kým jsem hrál. Včetně Radima, samozřejmě.

Na jeseň ste hrali so slovenskými legendami (Varga, Hammel) v Bratislave. Ako sa ti s nimi hralo?

Pro mne to bylo velice příjemné. Jsem strašně rád, že můžeme čas od času zavítat taky na Slovensko a zahrát tam. To, co mě na tom bavilo je, že jsem mohl potkat Martina Valihoru i legendy, které jsou vryté do slovenské hudby.

Fičal si na BLUE EFFECTe aj pred nástupom do kapely?

To rozhodně ne. Pamatuju si, že když jsme dělali s Radimem Hladíkem desku, kterou produkoval pro WALK CHOC ICE, tak nám tehdejší bubeník - bratranec Ondra - pouštěl nějaké „Syntézy“ a já jsem ho poprosil - tenkrát po pěti minutách - ať rozsvítí a vypne to. Pustili jsme si Stinga. Bylo to na mě moc. Na druhou stranu jsem rád, že jsme do toho pronikli, že mě Radim přizval k takovému zásadnímu, oživujícímu projektu.

Ako vás spočiatku bralo publikum? Predsa len ste boli mladí chalani pod takouto zabehnutou značkou. Vlastne len Radim tam zostal z pôvodnej zostavy.

Tam je prvotní, že lidé mají rádi Radima. Že ho mají rádi jako člověka, jako kytaristu, jako muzikanta a samozřejmě jsme se k tomu postavili po svém. Aranže jsme si překopali k obrazu svému, abychom to byli my, abychom něco nerevivavovali, nebo abychom něco nekopírovali. Chtěli jsme to oživit opravdu po našem, a to samozřejmě nejakému procentu generace, která Radima pamatuje, stačilo. Jim se stačilo podívat na jeden koncert a už se nevrátili, naopak někteří to skousli a jsou rádi, že hrajeme dál a někteří, vlastně většina z nich, jsou noví fanoušci. Za dobu deseti až jedenácti let, co hrajeme, se publikum pěkně doplnilo a promísilo. Někomu třeba nevyhovuje, že deset, jedenáct let hrajeme dokola repertoár s malými obměnami. Třeba nekteří kvůli tomu přestali chodit, ale většina z nich jsou lidé, kteří si užívají stejně jako my přítomnost jednak Radimovu a jednak kapely BLUE EFFECT, ačkoliv v repertoáru máme WALK CHOC ICE a další i světové kapely. Ale většina lidí - a důkazem toho je, že už hrajeme jedenáctou sezónu, a hrajeme třeba sto padesát, sto šedesát koncertů ročně - si to užívá stejně jako my.

Počas koncertov hrávate zaujímavý mix zahraničných hitov. Celé pásmo máte pripravené, alebo zahráte, čo si spomeniete, alebo vás to tak chytá a improvizujete?

No jo, my sme na tom dělali asi před čtyřmi roky, pak jsme to dva roky mastili a pak jsme to vynechali, protože nás někdo sprdnul, že jak si můžeme dovolit hrát třeba QUEEN. To „Medley“, jak tomu říkáme, má nějakou pevnou kostru a ono to opravdu začalo tak, že někdo zahrál třeba BEATLES, na to další navázal s LED ZEPPELIN a pak to vykrystalizovalo v hotovou píseň. Kostru to má pevnou, jsou tam drobné improvizace, ale většinou je to nacvičené. Je to vyloženě pro pobavení, protože my to fakt neflákáme. Hrajeme všude dvě hodiny, když máme svůj koncert, a stabilního repertoáru je tam asi devadesát procent. Ať to jsou BLUE EFFECT, ať to jsou WALK CHOC ICE, „Kuře v hodinkách“,... a je potřeba to potom odlehčit a většinou na konci koncertu už je to taková šaráda. A je fakt, že i tohle určitý druh fanoušků neskousne, protože jsou zvyklí, že BLUE EFFECT byla svého času seriózní art rocková kapela a najednou jim přijde divné, že nějaké mladé pako, jako jsem já, na ně scatuje, rapuje a death-metalově chrčí.

Stíhaš dve zamestnania? Dá sa to popri koncertovaní? Koncerty večer, neskoré návraty domov. Máš to v druhom zamestnaní nejaké voľnejšie?

Mám. My to máme každý. Vašek je učitel na plný úvazek. Učí na bicí s výbornými výsledky. Vojta má tiskárnu. Máme svoje rodiny. Já chodím do rádia, ale naštěstí je můj zaměstnavatel benevolentní. Jinak bych v rádiu pracovat nemohl. Na druhou stranu to bere svoji daň. Člověk je méně se svými rodinami, méně s kámoši. Rád by si odpočinul, ale to si nestěžuji. Jsem hrozně rád za to, že mám možnost dělat takovéhle věci.

Na Slovensku často nehrávate. Slovenské publikum pozná piesne BLUE EFFECT? Chytá sa?

Na Slovensku moc nehráváme, ale hrajeme co to jde. Možná maličko vázne komunikace mezi kapelou a pořadateli. Ale z pozice zpěváka v kapele tohle budu těžko řešit. Každopádně, pokud možno, tak tady hráváme, a publikum nás přijímá velmi dobře. Úplně stejně jako v Čechách, protože kapela byla, řekl bych, československá. Pamětníci, a teď už i mladší, se chytají a vědí o nás. Píší: „Přijeďte sem“. Jsme tedy rádi za každou možnost hraní na Slovensku.

Skĺznete občas aj do klasického rockerského života?

Samozřejmě, že ano, ale...

Pán Hladík sa pridá?

Ten nám kolikrát ukazuje, jak se to má dělat. (smích) Ale na druhé straně, všechna čest. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit blbosti, nebo se válet po zemi. Ale Radim s námi rozhodně drží a kolikrát táhne před námi.

Veľa ľudí čaká na novinky BLUE EFFECT. Naopak, veľa ľudí hovorí, že to už nie je BLUE EFFECT, ako si aj spomínal, a nové veci apriori odmietajú. Ako sa s tým vyrovnávate?

Víš co? Já jsem rád, že hrajeme ten repertoár postavený tak, jak ho máme. Mě to baví. Když to takhle zůstane, budu spokojený a budu mít svým vnoučatům, o čem vyprávět. Ale na druhou stranu, když už s klukama spolu hrajeme tak dlouho, jsme spolu hudebně seznámeni. Rád bych s nimi něco udělal. Na druhou stranu, hudba není o kecání u stolu, ale o tom vzít papír a tužku, napsat první slovo, napsat první notu a myslím si, že na to jsme opatrně líní. Ta kapela je tak opatrně líná, že zatím ze sebe nevypustila - až na hudbu k filmu - nic. Hrajeme tak sto padesát, sto šedesát koncertů ročně a neděláme to tak, že bychom se ještě scházeli a skládali nové písně. Je třeba na tom fakt pracovat. Maximálně, když se nás někdo, tak jako ty, zeptá, tak řekneme: „Jo. Určitě. Rádi bychom spolu něco dělali“, ale hudba se nedělá tak, že nás najednou něco napadne. V tomhle jsem velice skeptický. Rád bych tvořil s klukama, ale z důvodů, že se tomu vůbec nevěnujeme, tak jsem skeptický. Zatím nevidím ani první notu, ani první slovo.

Dúfame, že niečo sa objaví...

Je to natvrdo. Nechci lhát do vlastní kapsy, ale fakt to začíná od toho se sejít a začít tvořit a k tomu za deset let nedošlo. Možná to samo o sobě o něčem vypovídá.

Diskografie:

1994 Keep Smiling

1998 Walk Choc Ice

2000 Rejdit