KRUTON - Šeď strachostánků

Aktuální album „Šeď strachostánků“ pražské kapely Kruton dělí od víc než průměrného debutu „Lament“ osm let. To je dost dlouhá doba na dozrání, a to, že v tomto procesu jsou na dobré cestě, kluci potvrdili o tři roky později s albem „3“. Přesto se přiznám, že zpráva o tom, že se Kruton pustili do mimořádně ambiciózního projektu, totiž do zhudebnění stejnojmenné knižní předlohy Vojtěcha Šaršeho, čerpající z náboženských témat, vzbudila otázku, zda se kluci nezakousli do příliš velikého krajíce. Odpověď není úplně jednoznačná – vzhledem k tomu, že nešlo ani tak o veliký krajíc, jako spíš o pořádný bochník, nedopadlo to vůbec špatně. Jen pocit, že vzniklo nějaké mimořádné a hlavně ucelené dílo, se ne a ne dostavit.

V první řadě je třeba vzít v úvahu, že pojetí thrash metalu, ke kterému z všemožných metalových stylů mají Kruton nejblíže, je hodně alternativní. „Šeď strachostánků“ je docela neuchopitelnou směsicí motivů, které jsou občas docela monotónní, jejich propojování je docela nepřehledné a na nějakou záchytnou strukturu skladeb Kruton prostě nehrají. Což vzhledem k tomu, že (vyjma úvodu a dvou krátkých intermezz) kapela nemá problém skladbu natahovat leckdy až do nekonečna, dělá z desky těžko vstřebatelnou nálož. Nálož, ve které vedle sebe stojí velice intenzivní, naléhavé a vzrušující motivy, aby se (a někdy zdánlivě zcela nahodile a jakoby náhodným lusknutím prstů) vzápětí zlomily do utahaně nezáživných a rozvleklých pasáží… Tuto obtížnost násobí i lyrická složka v podobě docela složité a pochopitelně nezpěvné poezie, o náboženské tématice nemluvě, byť převrácená symbolika („Nepokřtěný“, „Umučení „Antikrista“, „Znemrtvýchvstání“, „Nanebenevzetí“) v sobě má nesporné kouzlo. Do rozpolcenosti díla dokonale zapadá i hlas Martina Strnada, který vyhroceným a nabroušeným pasážím leckdy dodává solidní sílu, ale stejně jako hudba samotná, ani jeho zpěv se nevyhne monotónním a necharismatickým pasážím. Ukazovat na kteroukoliv z písní je zbytečné, pokud vás chytne neortodoxní a nezkrocený pel-mel nápadů a zvratů, vytěžit a vůbec zorientovat se v tomhle skutečně bohatém nalezišti je (pro ty statečné) úkol na řadu dlouhých zimních večerů. Pokud máte rádi alespoň nějakou pevnější strukturu, budete beznadějně ztraceni už při „Baletu stínů“.

Kruton jdou neskutečně složitou vlastní cestou. Už samotný tenhle fakt by zasloužil absolutorium, ale tvářit se, že „Šeď strachostránků“ považuji za ohromující album (byť v určitém slova smyslu bez debat je), by nebylo fér. Z toho prostého důvodu, že kluci částečně naplnili teorii Cimrmanovy slavné frustrační kompozice, v níž prvek očekávání následuje prvek zklamání, a jako celek album prostě nedrží pohromadě. A tenhle stav nedokáže přebít fakt, že řada pasáží je vskutku monstrózní a pohlcující.