BRATRSTVO LUNY - Clamare

Zdá se, že BRATRSTVO LUNY začíná kopírovat METALLIKU! Naštěstí ale jen co do velikosti časových skob mezi alby. Sedm let jsme si museli počkat na nový řadový počin, leč dlouho „proclamované“ dílo „Clamare“ konečně zalil svit luny a výsledek je vskutku překvapující. Samotný proces vzniku doprovázely vrtochy osudu a košatou korunou patnáctiletého stromu Bratrstva se prohnala zdánlivě ničivá vichřice, za jejímž chvostem zůstala ulomená větev v podobě odešedšího zpěváka Matěje Lipského alias Xpíla. Proč zdánlivě? Protože její zklidnění na roveň vánku přineslo novou posilu s natolik širokospektrálním, emočně bohatým a empaticky rozvitým hlasovým rejstříkem, že si BRATRSTVO LUNY pro „úsvit nového věku“ nemohlo přát nic lepšího. I když byl Xpíl dobrý zpěvák a klasickou tvorbu si bez něj neumím představit, musím zcela nepokrytě (a nepokrytecky) uznat, že pro novou cestu se jako nejlepší průvodce jeví právě Bruzs D. Jeho schopnost citově prokreslit, emočně podbarvit a dramaticky vygradovat hudební základ písní je korunována lehkostí a šarmem, s nimiž klasičtí mistři florentské školy malovali své obrazy a sochali plastiky. Hudebně „Clamare“ skutečně kráčí novým směrem, neboť až na pár nuancí nevidím silnější vazbu na „pavoučí vlákna“ předchozí tvorby. Skladatelsky dostal největší prostor kytarista Šotek, jehož hudební rejstřík sahá od gotického rocku a hard rocku přes gothic-doomové stínohry a neotřelé hrátky s elektronikou („Digitální démon“) až třeba k pop-punkově hravým riffům v refrénu titulní skladby. Zakládající kytarista Darkthep, autor skladby „Nuestra Señora“, opět nezklamal svým citem pro tajemnou magičnost a při poslechu kytarově-klávesového intermezza se nezbavím pocitu, že během skládání popíjel z gothic-doomového poháru „gatheringovského“ Mandylionu. A když se rozezní zvonivý hlas Lucie Jiráskové, mám chuť pokleknout a s rytířským gestem natáhnout pravici s kyticí růží! Album nemohlo být zakončeno lépe než dramaticky vygradovaným „Pochodem stromů“, v němž Kobdzey potvrdil své odkojení „floydovským“ art rockem i rozmáchlou hudební otevřenost.

„Clamare“ je album žijící na bázi těsné symbiózy hudební složky s textovou i tou grafickou a přesně tak je nutné k němu přistupovat. Dopracovat se k ucelenému obrazu tohoto díla a rozluštit jeho poselství je jako v roli archeologa odkrývat jednu geologickou vrstvu za druhou a citlivě skládat mozaiku z křehkých úlomků ostatků zaniklých světů. Jakákoli povrchnost či laciné poznání bez vlastního přičinění jsou předem odsouzeny k zániku. „Clamare“ je hudební lexikon pro duchovní alchymisty! Obrozenecky laděnými texty varuje před lidožravou digitalizací se zhoubnou ambicí totální kontroly („Superpanopticon“, „Digitální démon“, „Hra o trůny“), cílenou debilizací společnosti pomocí uřvaných reklam a prázdných spektáklů („Král humbuku“, „Clamare“), znásilňováním lidské podstaty („Nuestra Señora“) a lživě manipulativními médii (triumfujícími v současné době covidového šílenství). R. X. Thámo v nich burcuje i k odporu proti úpadku verbálního projevu a psaného slova jakožto přirozených prostředků lidské komunikace („Prsten moci“) a vzdává hold literárním velikánům Karlu Čapkovi („Sám proti zkáze“) a Karlu Havlíčku Borovskému („Rebel K. H. B.“). Nenapadá mě žádné jiné současné hudební dílo s tak propastnou myšlenkovou hloubkou

a alarmujícím poselstvím vybízejícím k zamyšlení a mobilizaci zdravého rozumu. A přestože BRATRSTVO LUNY do jisté míry vstoupilo na tekuté písky gothicrockového mainstreamu, jejichž přesypy pohřbily naivní romantismus „Goethit“, magickou spiritualitu „La Loba Ante Portas“ i mrazivou znepokojivost „Carpe Diem“, považuji „Clamare“ za zlomové album, jež namísto agresivního útoku a rafinovaných triků volí k vyburcování přemýšlivosti upřímnou přímočarost a vlídný přístup vypravěčsky obdařeného bělovlasého moudrého stařešiny znalého nejhlubších kořenů lidské sounáležitosti.

Blackmoon