„Ach křesťané milí, almužničku hoďte mi! Darujte ubožáčku ubohému, mrzáčkovi promrzlému, chromáčkovi chromému a hladovému, sirotkovi osiřelému a slepýšovi osleplému…“ „To víš že jo! Všechny lištičky maj svou noru, jen ty nemáš nic, zhola nic, viď! Ti dám, kriple,“ řval Vilda. Kopnul dědkovi do stojanu s flašinetem, anžto zabírali jediné volné místo na peroně. Nikdo si Vildy nevšiml, až na pět holohlavých mládenců v křiklavě oranžových hábitech. Ti se zabývali vybalováním bubínků, píšťal a fujar, aby záhy spustili monotónní hare krišna hare ráma, či co za blábol. Zato slepý prozřel. Klikou flašinetu netočící, abnormálně zkroucená levá ruka v obvazu se uzdravila zázračněji než při svaté pouti v Lurdech! Vystřelila a obratně chmátla po blízko opřené bílé holi. Exaktně vedený úder také ukončil případné dohady o chromajzlově zraku. Ostrý hrot a železem opláštěná spodní část hole dávaly tušit, že rozhodně nejde o pomůcku pro zrakově postižené. „Tu máš, hajzle, připravit nemohoucího o chléb vezdejší,“ švihl po Vildovi. Ten bleskově uhnul a zbraň minula. Místo toho kamuflovaná mačeta sekla do plátěného kufru černocha s pletenými copy čouhající zpod křiklavě černo-žluto-zeleno-červeně pletené čepice. Rána měla takovou intenzitu, že jakmile čakan rozpáral čmoudovu bagáž, rozskalpelil i igelitový sáček pod víkem. Z otvoru se začala drolit jakási bylinná směs… Jakýmu klubu to fandí, napadlo Vildu. Přišlápl hluboko v kufru trčící hůl a popadl flašinet. Zdvihl jej nad hlavu a vší silou s ním bouchl na břiše ležícího člena organizované žebrácké bandy. Zajímala ho jen cestovní kabela, kterou popadl dřív, než těžká hrací skříňka somrákovi rozdrtila obratle. To neuniklo kolemjdoucím. Matka tlačící po kraji nástupiště kočárek zírala na bitku, a nevšimla si, že míří do kolejiště. Uvědomila si to, když bylo pozdě a žena s dítětem se řítily do víc než metrové hloubky akorát když přijížděl vlak. Jel krokem, ale bylo jasné, že ocelová kola v mžiku rozdrtí matku i dítě. „Que malheur,“ rozječely se francouzské turistky. Nevěděly, zda si zakrýt oči nebo ucpat uši před ohlušujícím kvílení nouzových brzd. Jenom díky tomuto zařízení se strojvůdci včas podařilo stovky tun vážící soupravu stopnout. „Jakýpak neštěstí! Máš čumět, kam s tim zkundálem jedeš, dilino. A přestaň hystericky vřeštět, dyť mezi přednim kolem lokomotivy a tvým fuckanem je eště metr místa!“
Vám už z toho jebe, desátníku!Ten román můžeš milovat, můžeš ho zavrhnout, můžeš ho nenávidět.
Nemůžeš ho ignorovat!
Vladimír MIŠÍK počítá Vteřiny, měsíce a roky
BESNA překročila Hranice
LAID TO WASTE - Trauma
ŽÁDNEJ STRES vydává album "Cesta" a zve na křest do Třemošnice
MASH - Máme chuť udělat to po letech trochu jinak
