Metalová evoluce II

Měla jsem svůj okruh českých kapel, které se mi opravdu líbily a já si nenechala ujít jediný koncert, kam jsem mohla dorazit. A psala jsem si blog, kde jsem všechny tyto zážitky a poznatky zapisovala. A tam mi psaly komentáře slečny, které měli podobný styl života a já se cítila skvěle, že na tom světe nejsem sama. A pak jsem začala i zpívat.

Moje rané zážitky se zpěvem (nepočítám-li Rudka hledá superstar) jsou ze sboru, který jsem navštěvovala. To bylo ještě v době, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že správná hudba je technicky dokonalá a nejlíp jde o operu nebo symfonický orchestr.

Sbor byl super škola, ale to zpívání mě už moc nebavilo. Cítila jsem, že mi to tak nejde a to mě demotivovalo. Zvlášť, když jsem si nahrála na kazetu svůj zpěv. V té chvíli jsem brečela a věděla, že zpívat nemůžu, protože všichni jsou lepší, než já. A tak jsem toho postupně nechala.

Až přišel ten metal. Poslouchala jsem zmiňované NIGHTWISH a cítila, že mi zpěv chybí, že potřebuju nějaký směr a pocit sounáležitosti. Ale nejde jen o to. V metalu jsem našla něco, co jsem předtím až tak moc neznala. Plná hudba, zajímavé texty, kterým jsem rozuměla. A hlavně partu lidí, kteří mají podobné pocity. Mě osobně pomohla muzika poznat sama sebe a přemýšlet o spoustě věcí. Je to totiž moc fajn, když máte kam utéct z reálného života – zasnít se, vytříbit myšlenky.

Asi je potřeba najít nějakou skupinu lidí, kteří něco sdílejí. Někteří mají skauty, jiní srazy důchodců nebo kluby mladých matek. Já jsem v „metalovém klubu.“ A i když často podnikám výpravy do neznáma a snažím se pochopit ostatní svět, vždycky se můžu vrátit mezi „svoje lidi“ a pořádně protřepat palici!