ŠKAREDÁ HOLKA - Hardrockový vichr

Na začátku roku 2022 jste vydali vůbec první desku ŠKAREDÉ HOLKY, která obsahovala především nevydané staré písně z doby před rozpadem kapely. Jaké ohlasy na album máte od fanoušků?
Karel: My jsme se vlastně nikdy nerozpadli. Já jsem odešel na tři roky hrát divadlo do Prahy a kluci mezitím v rámci svých profesí odešli z Brna (někteří) a založili rodiny (všichni), takže po návratu jsme s Reném dali dohromady ČANKIŠOU. No a pak jsme se podle vesmírného řádu začali v různých spirálách potkávat a vlastně jsme hudebně spolupracovali (v různých projektech) osmadvacet let. Celou dobu jsme si slibovali, že budeme zase hrát. Dokonce jsme i hráli, ale velmi zřídka. A pak přišel covid a my se rozhodli pokračovat a jít do studia.
Alda: Zatím nevíme o nikom, kdo by si album koupil a řekl, že stojí za starou belu, i když někteří kamarádi zarputile mlčí.

Jak vzpomínáte na křest debutu ŠKAREDÉ HOLKY, který se konal v lednu v brněnském Kabinetu múz?
Karel: Že zcela splnil očekávání a že mělo smysl se zase dát dohromady a ještě bych chtěl upozornit na úžasný zvuk a kluky, kteří se o něj v Kabinetu múz starají!

Poměrně brzy po vydání debutu přichází druhé album „Hnaný větrem“. Motivoval vás úspěch prvního alba k práci na nových písních?
René: Nahrávky z první a druhé desky vznikly současně a chtěli jsme je vydat na dvojalbu. Vydavatel se rozhodl pro dvě alba samostatná. Takže nahrávka nevznikla následně po první desce; nahrávky z druhé desky vznikly současně s nahrávkami z desky první.

Proč jste vlastně v devadesátých letech nenahráli žádnou studiovou desku? Na internetu se dá dohledat vaše vystoupení v televizi, zjevně jste nebyli neznámou kapelou. Kvalitního materiálu jste taky měli zjevně víc než dost, protože jste snadno naplnili dvě alba z archivu.
Karel: Už to skoro bylo. Dovezl jsem demáč do Prahy a setkal se celkem s úspěchem. Petr Kůsa chtěl dát naše písně do kompilace českých rockových kapel. Ale ŠKAREDÁ HOLKA se už v té době nacházela ve stavu rozkladu a nemohli jsme se domluvit. Takže nic. Ještě jednou se Petrovi omlouvám!

Jirka: Byla to doba, kdy se najednou všem otevřely nové možnosti a perspektivy. Nejen v kultuře, ale hlavně ve vlastní profesi. Jenže ses musel rozhodnout, kterou cestou se vydat, čím se živit a čím bavit. Já osobně jsem neměl odvahu jít na sto procent do hudby. Profesionálně v kultuře z nás zůstal jen Karel. Ohledně nahrávek zůstalo u studiových demáčů v různých sestavách, které jsou podle mě docela povedené. Dále vznikl onen televizní záznam a spousta kazet z koncertů, z nichž některé jsou dost šílené.

V jednom z předchozích rozhovorů jste se zmínili o atmosféře počátku devadesátých let a o oparu svobody, který byl cítit ve vzduchu. Vzpomínáte si na nějaké veselé historky z klubového hraní v první polovině devadesátých let?
Karel: Kdo si pamatuje první polovinu devadesátek, ten se nebavil! (smích)

Kosťa: Pokud se budeme držet Karlova názoru, tak já se zjevně bavil hodně. (smích)

Jirka: Koncerty jsme si užívali. Z humorných historek si pamatuji, jak Aleš zapomněl baskytaru v autobuse nebo jak jsme jednou nalili Renému do sága pivo s tenisákem. Nepřefoukl to. Já jsem jednou chtěl mocně a efektně naskočit na pódium zespodu z parketu, vzal to s rozběhem, zasekl se o hranu pódia a přistál před bicími na hubě v rozlitým pivu.

Jak probíhá, respektive probíhala tvorba písní ve ŠKAREDÉ HOLCE v minulosti? Scházíte se ve zkušebně a písničky vznikají ze spontánních jamů? Nebo hlavní skladatelé přinášejí kostry písní a riffy, které společně domýšlíte?
Jirka: Já většinou dostanu kostru a riffy. Nemám problém naplácat text na demo ve „svahilštině“. Na koncertech jsme dřív hrávali i převzatou „Give It Up“ od ZZ TOP s ryze brněnským textem „Vzdé to hned, bejby“.

Kosťa: Nosné nápady většinou donesou kytaristé a ty se pak za vzájemného přeřvávání na zkouškách zaranžují. Pár věcí vzniklo spontánně ve zkušebně jamováním.

Stejně jako při poslechu prvního alba jsem si nemohl nevšimnout velmi osobitých textů, které dávají kapele vlastní, snadno rozpoznatelnou tvář. Co a proč je důležitější – text nebo hudba?
Jirka: První je hudba. Pokud mám nějaký nápad v šuplíku a frázování se dá přizpůsobit a použít, udělám to. U zcela nového textu si hudební motiv broukám v příhodnou degustační chvíli a nechám se momentální náladou inspirovat. Někdy to člověka zavede do zajímavých končin.

Na novém albu je i píseň „Otylý černoch“. Nebojíte se kontroverze? Současná společnost má někdy problém rozlišit mezi vtipem nebo nadsázkou a skutečným rasismem.
Jirka: Tak za prvé, „Otylý černoch“ není o Afroameričanech, ale o mém poměrně traumatizujícím zážitku z mládí, kdy mě chtěla ojet jedna hodně tlustá bába. K hyperkorektnosti bych dodal, asi toliko že mě nebaví a není normální muset přemýšlet nad každým slovíčkem, když chci cokoliv říct. Pokud je někdo černej, žlutej, teplej nebo má dřevěnou nohu, tak to tak prostě je. Respektuju všechny slušné lidi. Starého rockera novým kouskům nenaučíš, i kdyby ses posral.

A když už jsme u toho humoru, jaké je jeho místo ve vaší hudbě? Jaký druh humoru mají členové kapely rádi?
Jirka: Myslím, že jsme celkem veselá parta, od vážnějších „slušňáků“ přes lidové baviče až po recyklované puberťáky.

Tom: Takže jsme taková dobře poskládaná sebranka…

Karel: … nekorektních kamarádů.

S tím souvisí další otázka. Je pro vás hraní rock’n’rollu spíše zábava spojená s uměleckou seberealizací, nebo je pro vás důležitější jeho rebelský rozměr a upozorňování na „špatnosti“ světa?
Jirka: Za mě od každého trochu. Bavilo mě dělat muziku aktivně, když už poslouchám a kritizuju ostatní, mimo standardy jsem se asi pohyboval vždycky, a když se mi něco nelíbí, tak to řeknu.

Kosťa: Pro mě je to hlavně zábava, můj vzdor se zchladil volnou sprchou času.

Karel: Já rád občas chčiju proti větru.

Tom: Pro mě je hraní upuštěním páry z přetopeného kotle emocí.

Za velmi silnou považuji ŠKAREDOU HOLKU v pomalejších písních jako „Čarovná“, „Flažolety“ nebo „Jsem štěstí“, kde vynikne krásná rocková barva a síla hlasu Karla Heřmana. Jak byste popsali svůj přístup ke skládání balad?
Jirka: Za mě jako textaře – když je to pomalejší, je víc slyšet text. Ten logicky musí být ještě temnější a „depkóznější“ než obvykle. Až na krev. Ale s takovou hudbou, co mně kluci dodávají, to jde samo.

Alda: Za mě coby lepiče hudebních střípků – člověk se rochní v určité náladě a ono z toho něco vyleze, často v návaznosti na písně minulé, uložené v podvědomí. A harmonie je sama od sebe taková, že se v ní dá líně a pohodlně sólovat v bluesové pentatonice, někdy i sextatonice.

Karel: Nemůžu se hodnotit, ale miluju Jiřího texty a ty si zaslouží, aby jim bylo rozumět!

Váš první singl „Žermína Vránová“ je odvázaný rock’n’roll se saxofonovým sólem. Jaký je jeho příběh a proč padla volba právě na něj?
Jirka: Je to klasický rock’n’roll, písnička vznikla v polovině osmdesátek jako akustický flák, který jsme hráli na studentských večírcích v hospodách a na kolejích. Dalo by se říct, že tenkrát v těchto kruzích snad i zlidověla. V původní verzi jsme řezali na spoustu španělek i jiných náhodných nástrojů od houslí a foukaček až po lžíce, tahle elektrická rocková je rychlá a skočná, jak dokumentuje povedené video.

René: „Žermína Vránová“ je taky jediná písnička, kde si zahrajeme všichni sólo, takže nejen saxofon.

Jaký je váš vztah k rock’n’rollu? Které rock’n’rollové umělce máte nejraději a proč?
Jirka: Rock’n’roll je univerzální šlapavý základ. Škoda že už nemůžeme přizvat na sólo Vlastu Buriana.

Alda: Já beru rock’n’roll v tom anglickém slova smyslu, takže je to pro mě veškerá rocková muzika. Jak říká na úvod živáku „Made in Europe“ David Coverdale: „Rock’n’roll,“ a spustí „Burn“.

Kosťa: Lemmy uváděl koncerty sloganem: „My jsme MOTÖRHEAD a hrajem rock’n’roll.“

Karel: My to máme taky tak, ale neříkáme to, abychom se neopičili po MOTÖRHEAD.

Ve vaší tvorbě jsou také zřejmé vlivy blues, nejpatrnější ve stejnojmenné písni „Blues“ z vašeho debutového alba. Když jste ale začínali hrát, blues nebylo tak trendy jako na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Koncem osmdesátých let byl v Československu v kurzu spíše metal. Čím vás bluesová hudba oslovila?
Karel: Mám dvě starší sestry a doma jsme měli prvorepublikové rádio Philips a stále puštěné rádio Luxembourg. Matka zpívala a otec byl jazzový kytarista a klavírista. Takže THE BEATLES si pamatuju ještě v přímém přenosu a od dětství jsem byl krmený BLACK SABBATH, URIAH HEEP, Garrym Glitterem, BTO a vůbec hudbou přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Díky otci jsem přičichl ke Georgovi Gershwinovi, písním Jaroslava Ježka, Jiřího Šlitra a blues... a bylo vymalováno. Alespoň za mě. Jo, a blues je matka rock’n’rollu.

Kosťa: Já jsem ke kapele přišel už do hotového, skladbu „Blues“ jsem miloval z dřívějška, jako účastník koncertů ŠH. Připomínala mi totiž božskou „Since I’ve Been Loving You“ od LED ZEPPELIN.

Jirka: Na blues jsme vyrostli při hospodských hraních na akustiky. Trendy jsme se nikdy moc neřídili, hrajeme, co máme rádi. Navíc blues a metal se vůbec nevylučují.

Alda: Můj oblíbenec David Coverdale vždycky tvrdil, že WHITESNAKE hrají rhythm’n‘blues.

Vaši fanoušci už vědí, že saxofon je výraznou součástí zvuku ŠKAREDÉ HOLKY, což pomáhá odlišit se od ostatních rockových kapel s podobnými texty, o kterých už byla řeč. Jako velký fanoušek FLAMENGA s Mišíkem, Gumou Kulhánkem a Kubíkem se nemohu nezeptat, jaký je váš vztah k nim? Na počátku sedmdesátých let se proslavili i v Československu díky spojení hard rocku se zvukem saxofonu a příčné flétny.
René: Obecně k saxofonu, jsme „kytarový hard rock“, ságo hraje roli doprovodné kytary a občas zahraje sólo. To je má role a cítím se v ní spokojeně. Osobně sóla nehraju rád, mám rád kytarové riffy.

Kosťa: „Kuře v hodinkách“ považujeme za klenot českého bigbítu, ale nemyslíme si, že by mělo na tvorbu ŠKAREDÉ HOLKY zásadnější vliv.

Poslední otázka je věnována obálce nové desky. Grafika ŠKAREDÉ HOLKY v žádném případě nezaostává za texty v míře dadaismu. Jaká je myšlenka obalu alba „Hnaný větrem“?
René: Myslím, že grafika nevyjadřuje myšlenku, ale intuitivně nějaké pocity z textů, Karel správně říká, že Jirka svými texty maluje... jestli jsou tam prvky, nad kterými se lidi pousmějí, tak to splnilo svůj účel. A pro fanoušky, obsahově, ale i obalově tvoří první a druhá deska „nerozlučnou dvojici“, takže jen s jednou deskou neznáte celý příběh.

Diskografie:
2022 - Bohyně
2022 - Hnaný větrem Sestava:
Karel Heřman – zpěv
Tomáš Ševčík – kytara
Aleš „Alda“ Svoboda – baskytara
René Senko – tenorsaxofon
Jiří „Kosťa“ Kostelecký – bicí
Jiří Strážnický – texty

Autor: Michal Puchovský