EXITUS - Liebyrinth

Existenci severomoravských EXITUS jsem zaregistroval už ve svém raném věku někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nutno ještě podotknout, že tehdy v kraji fungovala stejnojmenná kapela hrající výhradně převzaté věci na zábavách, a protože prvně jmenovaní EXITUS nevydali ve zmiňovaném období žádnou oficiální nahrávku, pustil jsem je z hlavy až do roku 2019. Tehdy totiž reinkarnovaná skupina vydala výborné EP „Undead“ a popravdě jsem litoval, že nahrávka nebyla delší. EXITUS mydlili pořádně natlakovaný thrash a moje dychtění po novinkových skladbách bylo konečně uspokojeno letos, kdy vychází dlouhohrající kolekce „Liebyrinth“. Vlastně jsem si řadu skladeb již poslechl na koncertech kapely, která s novým zpěvákem Petrem Kupkou začala po covidové patálii i živě dávat najevo, že tu je další formace zasluhující pozornost. Jsem rád, že se koncertní energii povedlo dokonale převést i na nosič. Album kope, řeže a kouše, a i když musí být po pár skladbách jasné, že EXITUS se nechali inspirovat panem vrchním sekáčem Petrozzou, jejich thrash nemá zdaleka jen jedinou urputnou podobu germánského střihu. Jedno však zůstává stejné, přesvědčivost a pnutí se nezmírňuje ani v rychlých, ani v pomalejších pasážích. „Liebyrinth“ se vám zadře pod kůži jako uhelný prach po dvaceti letech na šachtě. EXITUS rovněž vyznávají temnější odstíny, ale jejich kytarové sbíječky jsou člověku rozhodně příjemnější než opravdové „rubaňo“ ve štole. Tady bych si klidně pár přesčasů napsal. Jan Kozák