V novém miléniu FORGOTTEN SILENCE vydávají svá řadová alba v pěti až šestiletých intervalech, což je vzhledem k náročnosti, jakou jejich hudba klade na posluchače i samotné tvůrce, tak akorát. A i díky tomu se každá jejich novinka stane malou událostí na české scéně. Ostatně, jak říká jedno úsloví, „dobrého pomálu“. To tentokrát platí i pro náplň desky – kapela si vystačila s pouhými 4 skladbami a necelými 40 minutami, což z „Vemork Konstrukt“ činí myslím dosud nejkratší regulérní počin FS. A je to nesmírně ku prospěchu – nahrávka má spád, hluché místo nenajdete ani omylem a celek je mimořádně hutný a soudržný... jako ten beton, který pevně prosvítá v základech této dystopické fresky. Přitom pestrobarevný a neklidný jako neony a světla velkoměst, jež se také pevně usadily ve forgottenovské estetice.
Snažit se nějak přesněji vymezit žánr nové desky nemá valného smyslu, protože FORGOTTEN SILENCE jsou od počátku své existence žánrem sami o sobě. Neustále uprostřed pohybu, proměny, transformace..., přesto s určitým společným jmenovatelem, který najdeme na všech jejich nahrávkách, tu více, tu méně akcentovaný. Zjednodušeně řečeno jde o syntézu nebo neustálý dialog mezi zemitějšími metalovými kořeny (death/thrash/doom ve své avantgardnější, techničtější, a přitom melodické podobě) a jazzrockovými či progmetalovými výlety a eskapádami na straně druhé. Pro FS je navíc typické, že mají prakticky neomezenou schopnost absorbovat do sebe libovolný nemetalový styl, aniž by to působilo nepatřičně. Ať už jde o ambient, etno, folk, psychedelii nebo nejnověji třeba trip-hop...
Kapela se také po více než dvou dekádách vrací ke kombinaci mužských a ženských vokálů, tak typické pro druhou polovinu 90. let. Ne však v klišovité podobě, ale kreativním a místy i (pro metal) ne úplně obvyklým způsobem. Za velmi funkční považuji – krom využití různých výrazů a barev hlasů – třeba nepředvídatelné střídání jazyků v rámci jedné skladby. Člověk by možná neřekl, do jaké míry ho dokáže vykolejit z komfortní zóny jedovatě vypálená česká sloka po několika minutách letargicky uklidňující angličtiny. Nemluvě o využití ruštiny, což i vzhledem k aktuálnímu kontextu přidává výslednému vyznění extra pikantní či zneklidňující náboj.
Co platí pro texty a vokály, lze ovšem aplikovat i na celek, respektive styl, jakým FS dokážou uchopit, evokovat, přetvořit a do současnosti přenést „devadesátkový“ feeling plný chuti experimentovat, bořit bariéry, dráždit, iritovat, ale zároveň ctít tradice, ze kterých vycházejí. Jako by znovu ožívalo to, co jsme tehdy měli rádi na kapelách PHLEBOTOMIZED, MISANTHROPE, PESTILENCE či NEGLECTED FIELDS, ruku v ruce s poctou klasickému art rocku, jazz rocku, psychedelickému rocku, a dokonce třeba i dnes již klasickému rockovému undergroundu. Za překvapivý vrchol alba však přesto označím závěrečný kousek „Verdikt22_neplatí nic“, který nás od úvodních samplů přenáší někam do dob „Protection“ od MASSIVE ATTACK. Lehce metalizovaný trip-hop v podání FS zní velmi věrně a věrohodně, jako by poslední tři dekády nedělali nic jiného.
Martin Čermák