Na cestě vol. 6: Vít Kopecký - Blues je moje srdeční záležitost

I v druhém březnovém díle našeho seriálu je hlavní hvězdou kytarista. Tentokrát ryze bluesový – objevil se v severočeských BLUES NO MORE, v kapele Matěje Ptaszka DOBRÉ RÁNO BLUES BAND nebo i po boku slovinského bluesmana Paula Batto Jr.. To, že blues je nesmrtelná hudba, kterou se dá dokonce i dnes uživit, mi potvrdil Vít Kopecký.

 

 

Na kytaru hraješ už od dětství, jak k tomu došlo, že sis vybral zrovna tento krásný nástroj?

Táta často hrával pro radost doma nebo u táboráku a mně se to líbilo. Poprosil jsem ho tedy, zda by mi mohl ukázat pár akordů. Táta souhlasil, ukázal mi pár věcí a byl rád, že jsem získal o kytaru zájem z vlastní iniciativy. Dost mě to chytlo, začal jsem poctivě trénovat, každou volnou chvilku jsem věnoval kytaře, až to došlo tak daleko, že jsem měl jeden čas rozpraskané prsty do krve.

 

 

Jaká byla tvoje první kytara, na kterou ses učil?

 

Tu jsem dostal od našeho německého rodinného přítele Wolfganga, který podpořil mé kytarové nadšení tím, že mi koupil mou první akustickou kytaru od německé firmy Hohner. Byla to kytara, kterou jsem si moc přál. Hrál jsem na ni každou volnou chvilku, kterou jsem měl a později s ní absolvoval i první koncerty. Dnes už ji bohužel nemám, protože jsem ji musel prodat, abych měl peníze na nákup kvalitnějšího nástroje. Ale rád na ni dodnes vzpomínám a jsem moc vděčný za to, že mě tenkrát Wolfgang podpořil a koupil mi ji!

 

Kdy jsi zjistil, že blues je to pravé?

První kontakt s bluesovou hudbou jsem získal, již ve svých kytarových začátcích, díky nahrávkám amerického kytaristy a písničkáře Doca Watsona, které mi půjčil nahrané na audio kazetě můj tehdejší učitel kytary Karel Poláček. V té době jsem hodně poslouchal a hrál country a bluegrass a obdivoval kytaristy jako např. Tonyho Rice, Beppe Gambettu, Russe Barenberga, Pata Flynna a již zmíněného Doca Watsona. Ten se od ostatních hráčů lišil právě tím, že jeho hudební výraz a kytarová hra byly značně ovlivněny černošskou bluesovou hudbou z Mississippi. On sám se totiž učil od legendárního bluesového kytaristy Mississippi Johna Hurta a několik jeho písní si poté zařadil do repertoáru a natočil na svá alba. Druhým zlomovým okamžikem pro mě bylo, když můj táta koupil dnes již legendární album „Unplugged Blues“ rockového kytaristy Erica Claptona. Jedná se o desku plnou cover verzí starých bluesových písní od legendárních černošských amerických bluesmanů. Dodnes si vzpomínám, jak mě tato hudba při prvním poslechu okouzlila. Hlavně cover verze písně „Hey, hey“ od Big Billa Broonzyho mě dostala ze všech nejvíc. Moc jsem si ji přál umět zahrát. A tak jsem ji neustále dokola pouštěl a odposlouchával z nahrávky, dokud jsem se jí nenaučil. S postupem času jsem se dostával čím dál častěji k bluesovým nahrávkám, hlavně prostřednictvím mladších bluesových a blues rockových kytaristů, jakými byli např. Rory Gallagher, Jimmy Page, Jimi Hendrix, Stevie Ray Vaughan nebo Gary Moore. Začal jsem chodit na bluesové koncerty a intenzivně se o tuto hudbu zajímal, až se mi postupem času poštěstilo získat angažmá od severočeské bluesové kapely BLUES NO MORE. A tohle právě bylo období, kdy jsem si začal uvědomovat, že blues je moje srdeční záležitost.

 

 

Tvá kytara byla slyšet po boku třeba Paula Batto Jr., slovinského bluesmana, nebo předního českého harmonikáře Matěje Ptaszka v jeho DOBRÉ RÁNO BLUES BANDU. Jak ses k nim dostal?

 

S Matějem Ptaszkem jsem se seznámil asi před osmi lety na bluesovém jam session v jednom mosteckém hudebním klubu, kam jsme si oba shodou náhod přijeli zahrát. Matějovi se líbila moje hra, a tak mě oslovil ke spolupráci. Nabídku jsem samozřejmě s radostí přijal, protože mně se zase moc líbil jeho osobitý pěvecký styl a nadšení pro bluesovou hudbu. To bylo období, kdy hrál Matěj v duu se slovenským kytaristou Lubošem Beňou a byl časově hodně vytížený koncertováním. Pokud měl ale volno, hráli jsme spolu na Karlově mostě v Praze a to trvalo asi čtyři roky. Nakonec se k nám připojil profesionální a ostřílený hráč na bicí Vláďa Sosna, se kterým se Matěj seznámil na jednom společném koncertu, kde oba dva hráli se svými kapelami. Když se po čase Matěj rozešel s Lubošem Beňou, tak jsme v této sestavě založili DOBRÉ RÁNO BLUES BAND. Název dostala kapela podle písně „Dobré ráno blues“, kterou Matěj nazpíval pro film „Občanský průkaz“. Kromě Karlova mostu jsme začali koncertovat po celé republice a postupem času také čím dál častěji v Německu.

Paula Batta Jr. jsem znal z doslechu ještě dlouho před tím, než jsem s ním začal hrát. Bylo to díky pořadu Blues ze Staré pekárny, který jeden čas vysílala Česká televize. A jelikož jsem tento pořad pravidelně sledoval, nemohl mi ujít díl věnovaný kapele RIVERSIDE BLUES BAND, ve které v tu dobu hrál Paul na kytaru. O pár roků později jsem nastoupil na konzervatoř a tam se seznámil s výborným bubeníkem Petrem Balim Balášem z kapely LOLA BĚŽÍ. Stali se z nás dobří kamarádi a Bali věděl, že blues je můj styl a mám rád hudbu Paula Batta Jr. Jednoho dne za mnou přišel a povídá, že bude hrát v kapele s Paulem. Prozíravě jsem se tedy zeptal, zda nepotřebují kytaristu. Bohužel kytaristu nehledali, ale sháněli basistu. Toto sdělení jsem vzal jako výzvu a odpověděl, že sice na basu neumím, ale koupím si ji a naučím se na ni hrát. Shodou náhod v té době prodávala moje kamarádka baskytaru, tak jsem si ji pořídil. Jelikož jsem při studiích na konzervatoři měl poměrně hodně času, začal jsem intenzivně každý den cvičit a postupně se naučil celý Paulův repertoár. Zanedlouho na to jsme se sešli na společné zkoušce, zahráli si pár věcí z repertoáru a jeli na první turné do Švýcarska.

 

Co považuješ za své největší úspěchy?

Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem si dokázal splnit svůj sen, stát se profesionálním kytaristou a živit se bluesovou hudbou na plný úvazek. Také mít možnost hrát se skvělými muzikanty, kteří jsou zároveň mými dobrými kamarády. Za další úspěch považuji spolupráci se skvělým českým vydavatelstvím Galén, které nás podporuje a kde nám vyšla už dvě alba. A v neposlední řadě, že se lidem to, co dělám, líbí. A to nejen na území České republiky, ale i v zahraničí, kam pravidelně jezdím hrát.

 

 

Na jaké kytary hraješ? A máš nějaký vysněný nástroj, na který by sis chtěl někdy zabrnkat nebo jej vlastnit?

Už několik let hraji na skvělé nástroje značky Furch. Tato firma pochází z jižní Moravy a od roku 1981, kdy byla založena, si získala svou kvalitou velký respekt nejen u nás, ale i po celém světě. Na jejich nástroje hrají za hranicemi např. Glenn Hansard, Suzanne Vega, Manu Chao aj. a u nás třeba David Koller, Zdeněk Bína a další. Já od Furcha vlastním tři akustické kytary. Každá z nich se od sebe liší konstrukcí, zvukem, vzhledem a hodí se na různé hráčské styly. Nejdéle hraji na kytaru, které se říká dreadnought. Její tělo je vyrobeno ze smrku a mahagonu a krk také z mahagonu. Tento nástroj pro jeho hutný zvuk používám hlavně na trsátkové hraní a skladby rockovějšího nebo bluegrassovějšího ražení. Druhá kytara se jmenuje orchestra model. Tělo je vyrobeno ze smrku a palisandru a krk z mahagonu. Tu používám nejčastěji, výborně se hodí pro prstové hraní a bluesový styl hry. A nakonec třetí a moje nejnovější je dvanáctistrunná kytara, která má tělo vyrobeno z cedru a palisandru a krk z mahagonu. Díky dvanácti strunám a své konstrukci má průrazný a silný zvuk a tak ji používám pro hraní bottleneckem v blues rockovějších skladbách. Všechny tři kytary vozím na koncerty, jelikož na každé z nich používám různá ladění. Jsou to nástroje špičkové kvality a jsem s nimi moc spokojený. Všechny tři jsou v podstatě mými vysněnými kytarami.

 

 

Prozradíš, co děláš v civilním životě, když zrovna nehraješ?

Mimo hraní na kytaru se také věnuji její výuce, se kterou jsem začal během studií na konzervatoři. Jelikož pocházím z Děčína, tak jsem v Praze musel bydlet na intru a tím pádem si vydělat na živobytí. Učení byl tedy ideální způsob, jak si vydělat na pražské studium a postavit se na vlastní nohy. Nejprve jsem vyučoval děti na základních školách, což mě ze začátku bavilo, ale postupem času jsem si díky nabytým zkušenostem uvědomil, že tohle není cesta, kterou bych se chtěl dál ubírat. Asi po třech letech jsem tedy začal vyučovat soukromě a tímto způsobem dávám kytarové lekce do dnes. Další aktivitou, se kterou jsem začal před časem, je psaní článků pro nový hudební magazín Music Stage. Je to nová zkušenost, která mi rozšiřuje obzory a dává příležitost poznat hudbu z trochu jiné stránky.