Rád tě poznávám, Pane Lynxi, a je mi ctí, že první rozhovor výhradně s tebou jsi poskytl právě Sparku. Na úvod mi prozraď, jak jste se vlastně s Michalem Skořepou seznámili.
Sledoval jsem Michala už od dětství. Nechával jsem ho přirozeně se prokousávat zkušenostmi, až jsem v jednu chvíli pocítil, že přišel čas se mu připomenout. V té době se dostal do složité situace se svojí kapelou STROY, jízda to byla i v osobním životě a hlavně poslal k šípku autorský hudební film, na kterém dělal dlouhých jedenáct let. Bylo to příliš velké sousto, na které potřeboval nemálo milionů a které vzhledem ke své megalomanii nechtěl opustit. Když dostal odvahu se téhle vysněné vidiny vzdát, vycítil jsem, že přišel čas se objevit.
Prý jsi tehdy Michala vyzval, aby se „vydal do lesa“. Co přesně to znamená? Debutové album, které vyšlo 10. října, se ostatně jmenuje „Kdo se bojí, musí do lesa“ a o lese jako takovém se na nahrávce zpívá několikrát.
Les představuje určitou hlubinu a temnotu, kterou v sobě každý člověk má. Až ve chvíli, kdy si dodá odvahy se do ní vydat, teprve dokáže nahlédnout celý obrázek o sobě. A čím plnější obrázek o sobě máš, tím méně ho potřebuješ skládat z vnější reality, tedy z názoru ostatních lidí, z toho, co zrovna frčí atd. Když se vydáš lesa a přijmeš všechno, co tam objevíš, najdeš pomyslné světlo, kterým si můžeš svítit v té realitě venku. A už se nikdy neztratíš. Pohoda.
Takže jsi Michala odvedl někam, kam se on sám bál vkročit?
Přišel jsem ho spíš motivovat, aby si dodal odvahu tam vkročit sám. Vždycky je lepší naznačit než komukoliv cokoliv přikazovat. Nechal jsem ho, ať si cestu najde sám. Zkrátka jsem ho upozornil na to, že ta cesta existuje a že se není čeho bát. Když mu dnes přijde jakákoliv tvůrčí myšlenka, už ji nemusí upravovat kvůli vnější realitě, ale může ji ponechat v podobě, ve které opravdu přišla. A to dokonce bez ohledu na to, jestli se líbí jemu samotnému! Protože ten, komu se to nelíbí, nemusí být doopravdy on, ale jeho naučená část bombardovaná denně hromadou vnějších vlivů. Tím myslím např. názory ostatních lidí, školu, reklamy, zprávy, prostě takovou tu vaši klasiku.
Jakým způsobem ale rozpoznat, proč se mi zrovna něco nelíbí? Jestli je to strach, který popisuješ, anebo zjištění, že ten nápad nebo dílo je jednoduše srágora.
Když je pro tebe něco dobré, tak bez ohledu na to, co si myslíš (a slovo myslet bych chtěl zdůraznit), že pro tebe je nebo není dobré, na těle cítíš, jestli je ti to po srsti, nebo proti. Jak se říká: „listen to your guts“, tedy poslouchej své nitro. Pokud ti něco v těle zarezonuje, pak už není podstatné, co si o tom myslí hlava. Dokonce existují teorie, že duše člověka dává signály skrz tělo, co chce nebo nechce. A ve chvíli, kdy se mozek vzbouří a řekne: „Seru ti na to, já to chci takhle!“ protože tvoje ego nad tebou nechce ztratit kontrolu, pramení z toho někdy třeba i různé nemoci.
Jaký byl Michal Skořepa hudebník, než tě poznal? A jak ho vnímáš dnes?
Nikdy v jeho aktivním muzikantském životě jsem nepozoroval, že by nějak výrazně zahnul sám sobě. Ale nikdy v plné šíři nerozprostřel, co v něm bylo. Třeba proto, že v rámci bývalých kapel chtěl, aby byli spokojeni i jeho spoluhráči, a proto do tvorby nerval věci, které by pro ostatní nebyly komfortní. Dělal tedy přirozené kompromisy, které byly v dané době nezbytnou zkušeností. Bavilo ho to a mělo to svůj učební smysl. Jednou za ním ale přišel Radek Škarohlíd z HENTAI CORPORATION a vysvětlil mu, že zkrátka není kapelní typ. Kapela je totiž o kompromisu a o tom se vzájemně potřebovat tvůrčím způsobem. Když ti ale odkudsi bezděčně chodí hotové linky všech nástrojů, bereš tvůrčí prostor buď ostatním, nebo sobě. Brzdíš vlastní energii, která se v tobě kupí, namísto toho, aby letěla ven. Není to o egu nebo solitérství. Je to o tom jít s proudem vlastní přirozenosti. Radek poradil Michalovi, ať se zamyslí nad tím, jestli není lepší tu vizi udělat se vším všudy a pak ji představit muzikantům, které vnímá na stejné vlně. A to se skutečně stalo. A osud mu přihrál do cesty muzikanty, kteří jsou doslova za odměnu. Není řečeno, že u STROY je všem dnům konec, protože ta kapela měla pro Michala rovněž své kouzlo.
Existovaly při psaní alba nějaké mantinely?
Mantinely neexistovaly žádné. Leitmotivem bylo jen: „dovol si hrát si“. A když v tom budeš konzistentní, bude konzistentní i to, co děláš. Takže ta deska, i když je rozstřelená do více směrů, táhne se jí jedna jasná nit. Dalo by se hudebně rozpitvat jaká, ale stačí to prostě cítit. Má svoji velkou váhu zapojit do kreativity pudovost, protože v sobě nese silný vnitřní proud a člověk se tak napojuje na mnohem rozsáhlejší knihovnu informací, než když jen používá hlavu. Dobrým příkladem je song „Klidorys“, který je právě o tomto spodním proudu. Říkáš si možná, proč se na desce o cestě do temnoty sebe sama objevuje píseň o tom, jak to holce děláš pusou. Ale má to právě tuhle message. Když do takové činnosti zapojíš pouze mechanicky hlavu, prostě ji buď neuděláš, anebo půjde o orgasmus odrážející klasickou sexualitu dnešní doby, tedy druh neurózy. Když se naopak napojíš opravdu na ten spodní proud, vypneš hlavu, dostaneš se na vlnu, budeš důvěřovat tělu a nechat se to dít, dostaneš tam úplně jinou kvalitu. Já coby kočka to vím jen teoreticky, protože mám dost hrubý jazyk, tak se do podobných akcí nepouštím.
Četl jsem rozhovor s Michalem, kde popisoval, že díky tobě je jeho tvorba „pravdivá“. Znamená to, že dřív byla nepravdivá?
Nejde o to, že by byla nepravdivá, ale byla opatrnější. Něco jako když znáš pravdu, ale neřekneš ji celou. Protože nechceš zažít nepochopení od lidí, které máš rád, nebo zviklat svoji dosavadní představu, co sis vystavěl o sobě. Nadělalo by paseku ji celou vyhodit, k čemuž stejně dřív nebo později musí dojít. O tom je třeba na desce píseň „Katedrála“. Jestli je dnes Michalova tvorba pravdivá, tak ne díky mně, ale díky němu. Když v sobě kdokoliv najde svoje vnitřní zvíře, tak se ho může ptát, ale je to on sám, kdo se rozhoduje a tím vytváří realitu.
Co se tedy reálně změnilo?
Michal pochopil princip, že pokud je něco jeho součástí, a je to opravdu on, nemá cenu se tomu bránit. Jeho rodiče jsou operní pěvci. Sám miluje stejně tak NINE INCH NAILS jako ruskou klavírní klasiku 19. a 20. století. Zbožňuje grunge i QUEEN. Na jedné straně introvertní rozervanost Kurta Cobaina a současně hysterii Freddieho Mercuryho a kouzelnou debilitu dadaismu, co mají třeba BUTY. Pokud má tedy v sobě obě polohy, tak by měl přijmout, že svojí tvorbou urazí grungery i znechutí ty, co mají rádi muzikálovou teatrálnost, protože pro žádný tábor nemůže být stoprocentní. A pokud tohle vědomí akceptuje a nebude sám se sebou bojovat, všechno pofrčí úplně jinak. Paradoxně se mu může začít dařit. Být to, co jsi, je z dlouhodobějšího hlediska nejvýhodnější varianta.
Soupeřili jste s Michalem hodně? Byl vzpurný?
Je spíš hektický a dokáže se uvařit na detailech. Hrát si s detaily bylo vždycky jeho doménou, jeho přirozeností, tak ho v tom nechci brzdit, ale připomínám mu, že není třeba někdy od věci se nasnídat nebo vymočit. Učím ho postupně poznat moment, kdy má věc opustit a nechat ji být. Jeho potřeba doslovnosti a nutkání dovysvětlit hromadu věcí jsou pro něj velkou překážkou. Má rád slova, a tudíž má blízko k ukecanosti na více frontách. Ale když tu vlastnost kultivuje, může se stát předností.
Michal také o albu tvrdil, že vstupenkou k jeho nové tvorbě není pochopení, ale nacítění se. Znamená to, že je hudba, která v současnosti vzniká, příliš mechanická? Chybí současné muzice více prožitku?
Pro někoho může být bytostnou vnitřní přirozeností být obchodníkem a používat k tomu muziku. Anebo chtít být slavný, být celebrita. Může to být jeho cesta, se kterou je jeho vnitřní zvíře absolutně v pohodě a podpoří ho v tom, protože je to záměrem jeho duše, udělat si takovou zkušenost. Dělat umění hlavou možná bude ještě nějaký čas výhodné, ale ve vzduchu visí, že musí přijít protiváha. Lidi začínají být povrchností unavení a potřeba jít do lesa jim prostě začne dávat smysl. I proto se věci tak nějak přirozeně poskládaly, abychom vylezli s deskou až teď.
Domníváš se, že i ostatní hudebníci mají své Pány Lynxe?
Nejen hudebníci. Každý má své vnitřní zvíře. Může to být právník – milionář, kterému rodiče nakázali, ať je právník, ale on chtěl být včelař. A možná by dělal mnohem lepší med, než dělá práva. Myslím, že se někteří lidé bojí najít své vnitřní zvíře, aby náhodou nezjistili, že jsou lepší včelaři.
Pomohlo by tedy našemu světu, kdyby se více vnitřních zvířat projevovalo a dostalo na povrch?
V první řadě by to ten svět uvedlo do totálního chaosu. Je ovšem více druhů chaosu a tenhle by byl na rozdíl od toho, který panuje dneska, zdravý.
Co Lynxovy ambice?
To bychom byli zpátky na povrchu. Michal bude zkrátka dělat hudbu tak, jak mu zobák narostl. Motivací není někoho ovlivňovat, ale dát každému možnost, aby si z toho vzal, co chce. A i kdyby to nikoho na světě nezajímalo, bude Michal tvořit dál a na stejných principech. Tím, že si to dovolil on, dává jasnou zprávu, že si to může dovolit každý. Stačí si položit otázku, co mu brání a která jeho část s tím má problém. Vnitřní zvíře to určitě nebude. Konec ezokroužku! Proč se nás nikdo nezeptá, na jakou kytaru jsme točili desku?
Facebook PAN LYNX
Petr „Ape“ Adámek (FAKKER!)