WHAT’S IN THE BOX - S(t)imulation

Kdo že byl z velké grungeové čtyřky nejlepší? NIRVANA? ALICE IN CHAINS? PEARL JAM? SOUNDGARDEN? Nevyřešitelný rébus. Pokud jde o domácí bandu WHAT’S IN THE BOX, tam jsou preference vcelku evidentní, byť možná podprahové. Spíše jednodušší struktura evokuje Kurta a jeho partu, potemnělost a hrubost zase Layna s jeho družinou. Zvuk alba ctí žánr, zejména barva kytar a nakřáplý vokál s nikterak rušivým afektem nás velmi snadno odvanou do Seattlu třicet let nazpět. Zemité, tak akorát syrové a příjemně neotesané. Vtipná je i reminiscence další etapy grunge v podobě skladby „Traveler“, která zní jako z počátků existence PUDDLE OF MUDD. Slyšet to Kurt, prostřelil by si palici i z druhé strany, nicméně bez ohledu na něj to zábavné je. A co do nálad jako celek pestré. Po producentské, možná spíš po skladatelské stránce by ale album sneslo ještě víc péče – i přes sílu skladeb působí lehce nedotaženě. Jako by chyběl onen těžko popsatelný finální element, který udělá z dobré desku skvělou. Pozoruhodná je ovšem jiná věc. Elán a celková energie WHAT’S IN THE BOX evokují mladé kluky, kteří našli na půdě na chalupě po domácku nahranou audiokazetu „Nevermind“ nebo „Dirt“ po rodičích. A protože to znělo cool, určitě víc cool než ten vokodérový rap, co ve třídě valí jejich spolužáci, tak prostě založili kapelu. Přitom WHAT’S IN THE BOX jsou už docela odrostlí chlápci. Tak jako tak je „S(t)imulation“ přesně tou deskou, kterou i přes její drobné neduhy v téhle době potřebujeme. Minimálně proto, abychom mohli kým argumentovat a na koho poukazovat při tvrzení, že rock’n’roll zatím ještě neumírá. Petr „Ape“ Adámek