Zdivočelí básníci dadaismu
PRVNÍ HOŘE jsou těžko žánrově zařaditelnou sebrankou, která ale neodmyslitelně patří na domácí klubovou scénu. Po sedmi letech se vrátila z částečné hibernace a vydala album „Achtung Sultan“, se kterým se držitelé ceny Anděl vrací ke svému specifickému stylu i humoru. Lídra Milana Urzu jsme proto vyzpovídali, aby se nám pokusil poodhalit specifické kouzlo kapely.
Na nové album „Achtung Sultan“ se čekalo dlouhých sedm let a ani koncertů nebylo příliš mnoho. Chtěli jste si dát od kapely pauzu?To ani ne, spíš jsme byli prostě jenom líní. Během covidu se naše zkoušky pozvolna proměnily v takové gentlemanské „pánské kluby“, jak jim teď říkáme, no a na těch se odehrávalo všechno jiné, jen ne systematické zkoušení nových věcí. Nám každá deska musí pěkně pomaličku vyzrát a sama si řekne, kdy se chce vyklubat na svět. Co se týče koncertů, těch zas tak málo nebylo. Ale jelikož nepatříme ke kapelám, které plní kluby, kam se hnou, ale jsme spíš taková nahnilá třešnička na obludném dortu pro hudební fajnšmekry, hráváme už jenom tam, kde máme to svý jistý. Jak u vás funguje proces skládání? Sejdete se a jamujete, nebo si zasíláte nápady jinou formou?
Většinou jsem to já, kdo přinese základní motiv. Buď mi vyplyne při domácím brnkání, nebo se spíš častěji vynoří v hlavě někde na výletě. Pak chlapcům na zkoušce předestřu náčrt začátku, sloky a refrénu. No a do tohohle syrového masa se pak zakousne hladová smečka, roztrhá ho na kusy a vyplivne útvar, na kterém zůstane výrazná stopa zubů každého člena. Stejně tak si navzájem moc nekecáme do aranží nástrojů, každý má svůj velmi svobodný prostor. Úplně nakonec přijde na řadu text, se kterým se buď dlouze mazlím a brousím ho do výsledného tvaru, nebo ho naopak euforicky vyplivnu přímo na zkoušce. Vaše tvorba byla vždy poměrně svérázná, ale novinka působí ještě alternativněji. Bylo záměrem vydat podobně psychedelický počin?
Věř nebo ne, záměr je slovo, které nepatří do našeho slovníku. Písně jsme vždycky dělali tak, jak nás to baví a jak to z nás tryská, a co z toho vyleze, to bývá překvapení i pro nás samotné. Myslím, že v tomhle jsme určitě dost ojedinělí, ale právě to nás asi definuje. Nikdy za celé čtvrtstoletí naší pozemské pouti se nestalo, že bychom si řekli: Pojďme udělat takovej a takovej song v takovým a takovým žánru. A už vůbec ne: Pojďme udělat hit. Když už, tak naopak: Co kdybychom dneska vyrobili pořádnej antihit, který všem ještě víc zamotá hlavu? Já vím, jsme divní. Ale jsme divní rádi. Tvé texty na sólových albech jsou velice niterné, osobní, ale u kapely PRVNÍ HOŘE jdou často na hranu absurdit. Jak mezi těmito dvěma odlišnými světy přepínáš coby autor? Která tvorba je vlastně skladatelsky snazší?
Mám to tak nastavené úplně přirozeně. V sólové tvorbě jsem niterný a toužím něco sdělit, předat. PRVNÍ HOŘE je naproti tomu dost střelený kolektiv psychicky výrazně narušených jedinců, kde má zase svoje místo určitá dávka dadaismu. A jasně že je snazší trošku se přiopít a pak zahalekat do mikrofonu „Ani kokotááááá!“ než dlouhé hodiny brousit rozervaný text o lásce a smrti. Umělecký přebal má na svědomí Petra Komárková. Jak jste celkový vizuál ladili? Nebo jste výsledek nechali čistě na autorce?
S naší odvěkou kamarádkou Petrou spolupracujeme už od začátku, dělala pro nás všechny přebaly kromě prvního alba „Na úpatí“. Částečnou výjimkou je minulá deska „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, kde koláž na přední straně vytvořil bubeník pan Medák. Takže jsme to celé nechali na ní a na její fantazii a pak už jsme jen vybírali z návrhů a korigovali textovou stránku a barevnost. Už jsme na sebe za ta léta tak napojení, že není třeba jí do práce nijak moc kecat. Vůbec poprvé vám vychází nahrávka i na vinylu. Proč jste se k tomuto rozhodnutí uchýlili až nyní? Neplánujete vydat na LP i předchozí počiny?
Odpověď je jednoduchá, výroba vinylu je pěkně mastná záležitost. A nám se až teď na stará revmatická kolena podařil majstrštyk v podobě spolupráce s nejlepším tuzemským labelem Indies Scope, který nám vinyl sám navrhl. Neváhali jsme ani vteřinu! Teď se ovšem musí co nejvíc prodávat, aby se ta drahá sranda zaplatila. Podle žebříčků Indies to ale naštěstí vypadá dost povzbudivě. Když se ta prodejnost udrží, určitě půjdeme i do vydání starších alb na vinylu. Máte na kontě cenu Anděl za album „Lamento“. Cítili jste po jejím obdržení větší zájem fanoušků? Pomohla vám udělená cena v některém ohledu?
S velkým odstupem vidím, že určitě pomohla. Ten Anděl byl takový sezamový klíč ke klubům a festivalům: tehdy se výrazně zvedl zájem o naše koncerty. Že potom většina těch klubů a festivalů, které to s námi riskly, zkrachovala, to už je druhá věc. Ještě jednoho Andílka bychom brali, a tak vzkazuju všem publicistkám a publicistům: Hlasujte letos pro „Achtung, Sultan!“, nebo si pro vás přijde strašlivý Sultán! Tvé druhé sólové album „Balady z garsonky“ už je složené i nahrané. Kdy ho plánuješ oficiálně vydat?
To album mám v šuplíku už víc než rok a myslím, že se mi povedlo. Bohužel mě ale demotivovalo rozhodnutí labelu Galén, který mi vydal první desku a do druhé se mu už se mnou nechtělo. To mě dost mrzelo, i když to taky částečně chápu, ono vrhnout se do vydávání ryze nekomerční hudby určitě není zrovna win-win. A tak jsem se malinko zasekl a desku zasunul do toho šuplíku. Byla by ale škoda ji tam nechat, a tak ji někdy kolem Nového roku přece jen vypustím do světa; tentokrát nevyjde na nosiči, ale bude zdarma k poslechu na streamech.
Diskografie:
2003 - Na úpatí
2006 - Commedia dell’arte
2008 - Lamento
2011 - Club Silencio
2013 - Imaginarium
2017 - Křehký mechanismus pozemského štěstí
2024 - Achtung, Sultan! Sestava:
Milan Urza – zpěv, kytara
Pan Bertrám – klávesy, zpěv, elektronika
Pan Jiří – baskytara
Pan Klaun – akordeon
Pan Medák – bicí Facebook PRVNÍ HOŘE