Revoltikon poprvé vyšel v roce 2014, což je více než deset let. Nebylo ve hře, že bys nové vydání rozšířil o další roky? Přišlo by mi to nefér vůči těm, kdo si pořídili původní vydání a museli by kvůli novým kapitolám kupovat další knížku. Měl bych z toho trochu vyděračský pocit. Ale na druhý díl myslím od chvíle, co první knížka vyšla, jen na to musím najít dostatek času, což teď s ohledem na moje další, zejména hudební, aktivity nehrozí. Možná je těch deset let i málo, když přihlédneme k faktu, že původní Revoltikon obsahoval dosavadních dvacet osm let mé hudební kariéry.
A případné úpravy? Každý autor by po letech do své starší práce rád sáhnul. Něco přidal, něco vynechal, napsal trošku jinak… Jak jsi to měl ty?
Že bych něco formuloval jinak, vynechal, doplnil, jsem zjistil vloni, když jsem celou knížku četl ve studiu pro audio verzi. Ubral bych tím ale na autentičnosti. Tehdy jsem to tak napsal. Část této práce si tak na sebe vzali MetalGate, když knížku znovu redigovali, a tak je alespoň podána v pravopisně nejlepší verzi. Kompletně nová a velmi povedená grafika je dalším bonusem.
Revoltikon byl velmi dobře přijat. Co to pro tebe tehdy znamenalo?
Satisfakci. Každému dělá dobře, když ho chválí, a je fakt, že já si žádné negativní reakce ani nevybavuju. Psaní mě bavilo už na základní škole, míval jsem nejlepší slohovky, hodně jsem četl a každý měsíc jsem si nosil z knihovny spousty knížek. A na druhém místě to beru také jako ocenění práce, která za sepsáním knížky je. Chtěl jsem, aby to bylo i hodně faktografické, takový souhrnný archiv, do kterého se dá sáhnout, kdykoliv nebudeme něco vědět.
A cena Břitva za knihu roku? Měla pro tebe význam?
Pro mě ne. Nechci, aby to vyznělo nějak neuctivě, moc si vážím práce Ládi Olivy a jeho týmu, že už dekády pracují na této anketě, za naprostého nezájmu mainstreamu, bez sponzorů, a umím si představit, jak demotivující to může být. Přesto to nevzdávají a určitě pomohli mnohým interpretům, třeba jen tím, že jim umožnili vystoupení na jejich předávání cen.
Deset let je dlouhá doba. Jaký je dnes Bruno oproti tomu z roku 2014?
Starší. Víc vrásek, míň vlasů.
Rok 2014 byl pro tebe obecně významný. Vrátil se Krabathor. Jak to zpětně hodnotíš?
Jsem rád, že se to povedlo realizovat, na čemž má největší zásluhu Tomáš Fiala z Obscure Promotion, protože to byl on, kdo se nás opakovaně snažil dávat dohromady. Několikrát jsem ho odmítnul, až jsem nakonec povolil. Bylo to veliké, lidské, symbolické, krásná vzpomínka nejenom pro nás účinkující. Jeden z vrcholů mé hudební kariéry. Krásný přívěsek na řetízku, který od té doby všichni nosíme na krku. Jen mě mrzí, že u toho nebyl Pedro, náš dlouholetý manažer. Zasloužil si ten přívěsek taky.
Když už mluvíme o Krabathoru… Padne někdy řeč na případný nový materiál? Nebo koncerty?
A víš, že mě neustálé otázky na Krabathor už trochu… vadí?
Tak dobře… Kdy se můžeme těšit na novou desku Hypnos?
Přál jsem si ji už loni, v této chvíli se pořád ještě nevzdávám naděje, že vyjde letos do konce roku. Ale je hodně práce, momentálně už asi třičtvrtě roku točím audio verzi Revoltikonu, pak se bude pracovat na živáku, který jsme zaznamenali pro CD a DVD v prosinci u nás v Uherském Hradišti. Do toho zase spousta koncertů, přestože jsem chtěl nechat letošní rok trochu volnější, abychom se mohli věnovat nové desce.
Zasvětil jsi život death metalu. Vím ale, že posloucháš i jiné žánry, proto mě napadá otázka, zda tě někdy nelákalo si zahrát i něco jiného.
Kdysi jsem si pohrával s myšlenkou udělat nějaký projekt ve stylu gothic doomu, poslouchal jsem tehdy hodně Type O Negative, The 69 Eyes a podobné kapely. Ale to už je patnáct až dvacet let.
Na koncertech a festivalech se setkáváš s mladou generací tuzemských extrémně metalových kapel. Jsou v posledních letech nějaké, které tě zaujaly?
Je tu několik skupin, které jsou podle mě na mezinárodní úrovni. Pokud bych za tuzemskou scénu pořád považoval i tu slovenskou, určitě by to byli Doomas, kteří vyrostli ve velkou kapelu nejenom koncertně, ale i albově. U nás mě válcuje Inferno, opět skvělé koncerty i desky, Exorcizphobia totéž, hodně nahoru jdou Refore. V death metalu jsou pro mě špička Brutally Deceased a Heaving Earth. Dlouhá léta fandím Dying Passion, ti jsou neskutečně dobří! Moc se mi líbí i nový song/klip Colosalist. Naději vidím třeba v Destroy! z Berouna. Tohle jsou kapely, které by si zasloužily, aby o nich svět věděl, a to jsou jen ty, které se líbí mě. Určitě jsou další, které třeba neposlouchám, splňují tyto parametry a líbí se spoustě jiných lidí.
Další literární ambice nemáš?
Před pár lety jsem napsal prvních pár podkapitol pokračování Revoltikonu pod názvem Heretikon. Pak to bohužel usnulo z důvodu mé zaneprázdněnosti a jiných priorit, ale mám to pořád v plánu.
Autor: Václav Votruba
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN