PAN LYNX - Odvrácená strana lesa

„Ten poslední půlbod do absolutního hodnocení si nechám na příště. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že tenhle cápek a ta jeho přerostlá divoká kočka zase přijdou s něčím, co všem vytře zrak," zní poslední věta mojí recenze dva roky starého Lynxova debutu „Kdo se bojí, musí do lesa". Hned po bližším seznámení přichází úleva – všechny klíčové atributy, díky kterým jsem zmíněnému albu propadl, jsou stále na svém místě. Michal Skořepa, který Panu Lynxovi propůjčil svou tělesnou schránku, nadále zůstává geniálním skladatelem, zdatným multiinstrumentalistou i svébytným textařem. Kdo má naposlouchaný zmíněný debut, budou mu nové písně povědomé. Hudebník stále využívá širokou škálu nástrojů, na piano často hraje jakýmsi zlověstným stylem, neobvyklé (dis)harmonie vyznívají příjemně rušivě, nedělá mu problém hrábnout do strun i zjemnit, rád sebou nechává zmítat na široké ploše mezi psychedelií až po východní motivy. A samozřejmě nechybí humor. „De to s tebou do kopce" ironizuje chlapy, kteří nejsou schopní se o sebe v domácnosti sami postarat. Stejně jako posledně tu figuruje řada hostů. Zmiňme alespoň Marka Bero, jinak basáka Skořepovy poslední „regulérní" kapely STROY, pod „Dokolazrozením" je připodepsán Skořepův mentor Alain Johannes, pod „Plastosaury" zase jeho malý syn Alan (podoba jmen čistě nenáhodná). Inu, není toho na čtyřicetiminutovou stopáž úplně málo. A nad tím vším se vznáší jakýsi šamanský odér. „Hele, kdy už ten Skořepa začne zase dělat pořádnou muziku? Neptal ses ho? To jsou samé kukačky a pupíci, tvl... Mám pocit, že poslouchám zase ZRNÍ," píše mi takhle jednou kamarád, sám hudební publicista, který je dostatečně obeznámený s mojí náklonností k tomuhle svojskému umělci. Nemůžu s tímhle tvrzením souhlasit, vždyť právě ta ustřelenost a nezakořeněnost mě na Lynxovi baví, pravda ale je, že tentokrát to i přes moji otevřenost všechno funguje o něco méně. Chvílemi to navíc působí, že celá ta jinakost není až tak přirozená a autentická, jak se nám snaží vyložit. Jinými slovy, být podivín nesmí být cíl, ale vždy jen cesta. I tak se bavíme o báječném albu, které ovšem trpí tím, že si jeho autor v minulosti nastavil laťku až příliš vysoko.

Petr „Ape" Adámek