Vladimír Václavek - part II. -Síla tajemství

Vladimír Václavek, jeden z nejvýraznějších hudebníků české alternativní a rockové scény, vydává nové album „Barvy radugy“ a koncertuje se znovuobnovenou legendární kapelou DUNAJ pod názvem DUNAJSKÁ VLNA. Dvoudílný obsáhlý rozhovor připravila Jana Vrbková a Gerd Muller.

GM: Pořídili jsme si tvoje nové album – „Barvy radugy“…

No vidíte, já jsem vám ho chtěl dát… a vy už ho máte.

GM: Vzali jsem si s sebou dokonce několik dalších tvých cédéček… Kdybychom ztratili niť, tak abychom mohli navázat …

Tak to jste tedy připraveni!

GM: Jana nové album slyšela jednou, já vícekrát… to album je jiné. Je jiné a my se lišíme v tom, jak je vlastně jiné…

JV: … opravdu, mne to zaskočilo. Já jsem předtím slyšela skladbu „Vesmír“, ale zároveň jsem pochopila, že na té desce by měla znít jinak. Ale tak jak trčím u prvních alb RALE nebo alba „Jsem hlína, jsem stroj, jsem strom“, tak mne to doslova šokovalo. Na starých albech miluju abstrakci… nebo – ne! Vy mluvíte o abstrakci a ono je to více méně spíše surrealistické. A najednou jsem slyšela nové album a přijde mi mnohem konkrétnější. Jak texty, které jsou mnohem delší než dřív – tady jsou to dlouhé příběhy. A ty melodie… navíc - vy to zpíváte proti rytmu! Jdete furt proti němu… jsem v šoku! Nevím, co s tím…

No, já bych řekl, že je to výborné. Když člověk neví, co s tím, tak mu to není lhostejné. A když neví, co s tím… Tak tam se něco děje a přijde moment, kdy zaujme pozici. Třeba se mu to začne líbit nebo to odmítne… Ale já bych řekl, že je dobrý, když člověk neví co s tím.

JV: Mně se to stává pravidelně… Čeho jsem si všimla. Vy jste si klidně pokračoval v hudební myšlence klidně na albu jiné skupiny – třeba od RALE k „Jsem hlína, jsem stroj, jsem strom“ není daleko, ony na sebe navazují. Vždycky tam bylo něco společného. Dobrá. A najednou… Na novém albu jste konkrétnější, je to uchopitelnější, už tam není takový ten sen. Prostě – bum prásk. Co způsobilo tu velkou změnu?

Určitě to způsobil můj vnitřní vývoj. Dá se říct, že v každém sólovém albu, nebo v tom, co jsem dělal, vždycky nějaká konkrétní životní etapa zachycena byla. A stejně tak tady v tom posledním. Něco, co bylo pro mne dřív velice neuchopitelné … Třeba ta abstrakce. Něco ohledně abstrakce jsem pochopil. A to jsem se pokusil vložit do textů a potřeboval jsem zase nějak rozšířit svoje výrazové prostředky. Takže vlastně… Kdybych zůstal v těch starých, tak bych toho nedosáhl. Ale já si dovedu představit, že toto cédéčko bude pro některé lidi nezkousnutelný oříšek. To je mi jasný.

GM: Neřekl bych, že to bude nezkousnutelný oříšek. Můj první pocit z alba byl, že je více méně až bluesové, s volnější formou. Byl jsem překvapen přítomností trubky…

JV: To byl až beatlesovský moment…

GM: …Vyskočil jsem a říkám – pozor, tady se něco začíná dít! Velmi výrazné jsou i klavírní pasáže… Přiznám se, že na albu je pro mne absolutní vrchol píseň „Pod jezem“ a „Vesmír“. A „Vesmír“… Ten má přímo hypnotický účinek.

Řekl bych, že „Vesmír“ je asi nejvíce provázaný s mou předchozí tvorbou… Předtím to bylo tak, že jsem celý příběh zhustil do jedné věty. A v jedné větě jsou obsažené celé abstrakce a příběh. Teď jsem cítil, že příběhy potřebují víc rozepsat… Aby nezůstaly takhle zhuštěné.

JV: Jak to vlastně píšete? Je to surrealismus jak řemen… Což znamená, že prostě píšu tak, že se odpoutám od toho, co mi říká rozum, a nechávám pracovat podvědomí. Jak to děláte? Je to intuice? Ta moje metoda se od surrealistů liší. Píšu tak, že obvykle melodie obsahuje slova a to častěji, než to že slova obsahují melodii. A pro mne je to tak, že moje metoda se od surrealistické liší.

Surrealisti… jak to říct, abych neurazil…

JV: No oni si občas něčím vypomáhají...

Stávají se obětí něčeho. Já bych řekl, že něco vypojuji v procesu tvorby, ale bez toho, že by mne … Že bych cokoliv vzal. Jakýkoliv proud, který mne povede. To, co máme společné, je důraz na sen. Nebo na to, co se v člověku odvíjí z toho, že spí nebo mluví nebo v něm něco běží… Dá se to nazvat sen. Pak je taky všeobecný sen. Možná v tom cítím, že jsme na tom společně. Jinak moje metoda se úplně liší. Pro píseň jdu do abstrakce… A jít do abstrakce znamená, že jdu úplně do jiného světa. Do takového světa, kde není čas a kde je příběh uložený jako vize nebo jako abstrakce.A potom ho odtamtud přenáším do tohoto světa, kde je čas, kde se příběh tvoří do času a kde se v něm příběh může rozvíjet. Jak to říct… Já jsem tady jen takový most. Prostředník. Moje principy nebo moje metoda – to je šamanská metoda. A tady jsem někde úplně jinde…

JV: Jsme dnes už vycepovaní z přednášky Einara Selvika (pozn. norský hudebník, znalec run, člen kapel GORGOROTH, WARDRUNA) o norském mysticismu a spiritualismu… (pozn. – míněna přednáška v rámci festivalu Academia film Olomouc 17. dubna t.r.)

GM: Když Einar Selvik hovořil během přednášky o čase, tak to popisoval úplně stejně. Pohybujeme se v čase ne lineárním, ale v kruzích nebo cyklech. Ragnarok (pozn. – konec světa v severské metodologii) je konec něčeho a začátek něčeho nového. Je zajímavé, že dva hudebníci ze zcela odlišných teritorií a kultur nás posluchače přivádějí k podobným závěrům.

Já myslím, že nejenom hudebníci. Když zůstaneme u šamanismu… Kdyby to mělo asi jiný název, tak jsou to určité zkušenosti, které jsou vlastní všem lidem na celém světě. Celý svět je rozdílný, všude je tam jiná krajina, jiná zkušenost společenství. Ale každý člověk k tomu nepotřebuje v podstatě nikoho. I to, že se dozví, co je to lidská bytost a jaké možnosti máme. Lidi musí přijít ke shodným zkušenostem, které třeba jenom jinak popíší. Protože jsme nějakým způsobem všichni prostorově zkonstruovaní.

GM: V jednom ze starších rozhovorů jsi řekl, že nejdůležitější v hudbě je pro tebe něco, čemu říkáš tajemství. Ještě to platí?

Platí... Já jenom jsem zoufalý z jedné jediné věci… Nebo z čeho mám strach ...  Že bych to tajemství mohl ztratit. Že by se něco ve mně převážilo a tak by si to všechno zanalyzovalo, že bych měl pocit, že jsem mimo tajemství. To tajemství, to tam je. A pro mě to je v hudbě a potažmo v celé realitě to, co tomu dává největší šťávu. Když jsem poslouchal hudbu - ještě jako nedotčený, jako malý kluk - když zahrála píseň z Vinnetoua - ta ústřední melodie - to se mne tak dotklo… To byla taková hloubka, taková emoce, takové tajemství se na mne valilo… Já to tajemství nechci ztratit. Jednou jsem ho už málem ztratil.

 

GM: Na tvém albu „Ingwe“ je píseň „Návrat“… Ze začátku je taková rytmická pasáž, skoro až taková šamanská hudba… Já o ní říkávám – „…a teď Old Shaterhand pluje pod vodou v jezeru… a Inčučuna mu tomahavkem seká díru do kanoe…“

To je krásný... Já bych řekl, že to je jedna z funkcí hudby – přinést obrazy. A v obrazech nějaký příběh. A v každém obrazu je pro člověka něco uloženého…

 

 

JV: Jestli to správně chápu, tak to tajemství se týká jak vaší tvorby nebo té cizí. Prostě je to něco, co je obsaženo v hudbě…

Když bych to zjednodušil… Jak to říct... Že máme nějaký svět éterických bytostí, na které můžeme mluvit, kde můžeme přemýšlet, kde můžeme žít, kde můžeme vnímat, sdílíme si ho… Tady konkrétně v tom světě není žádné tajemství. To není celý vesmír. A že to je vlastně tajemství je záležitostí lidského vnímání.  Vše, co v nekonečném citu lidském vnímání vybere - vše co pojme, pojmenuje a chápe - je zrnko písku. Jako všechno tajemství. A tam cítím, že to mi dává nejvíc šťávy. Tajemství je podstata.

JV: …Takže to je to, co nemusíte analyzovat? To je to, co prostě přijmete? Ta část hudby, nad kterou se nemusí přemýšlet, jak to udělali?

To je něco, co člověka úplně zalije… Velká vlna. Úplně ho to zalije. Řekl bych to tak: Člověk v té chvíli úplně ztrácí sám sebe. Je normálně zvyklý, že hudbu poslouchá a běží mu proces, že už si to analyzuje… To se podobá tomu a tamhle to tomu. A když je tam tajemství a já si ho nenechám vzít, tak hudba je jako bych se ocitl v hlubině. Ta vlna mne úplně zalije… a taky mi to vezme sebe. A to bych řekl, že je pro člověka úplně léčivé a dobré.

GM: Hm, na albu RALE je píseň „Nelze vejít“. Má přímo hypnotické účinky… neustále se k ní vracím, ta dávka morfinu nebo adrenalinu nebo endorfinu se stále zvětšuje… Jestli je toto tajemství, tak už tuším…

Určitě. Pro mě ta skladba – a dnes už to můžu říct – tenkrát byla iniciační. Byla taková přechodová, protože tam jsem procházel takovým přerodem, hlubokým vnitřním. A ta píseň byla… Řekněme, že tam jsem to nějak obsáhnul. Vypověděl. Proto je tam asi tajemství cítit.

 

 

JV: Ještě k těm RALE a tajemství. Jestli oni nehrají částečně anglicky a částečně japonsky proto, že český posluchač v tu chvíli musí přestat poslouchat slova a vnímat jen samotné písně?

Rozumím. Tak šlo i o to, že některé věci mi prostě v angličtině přišly. Tak jsem je dál nepřekládal. Kromě toho, že jsem začal zpívat, to byla taková cesta k sobě. A angličtina- ještě jsem to tehdy třeba nebyl schopný v češtině tak vypovědět. Protože jsem ještě neměl takový dosah na slova v češtině. Takže mi to usnadnila angličtina. Na posledním album RALE zaznělo šest řečí. A mně se to líbí. Mně se líbí, že to není všechno unifikované. Každý tam zazpíval to svoje v tom svém. Jak to říct - je to pro mě bohatý. Když slyším nějakou píseň, tak mě dneska otravuje, jak je všechno anglicky. Mělo by to zaznít v tom, jací jsou lidi – v jejich řečech. Pro mě je to potom... To pak nejedou na cizí vlně. Jedou na té jejich. Kde se narodili... Já nejsem vůbec proti tomu, že se zpívá anglicky. Nejsem purista. Ale jako kdyby to dneska moc převažovalo...

 

JV: Jen jsem si chtěla ujasnit, jestli tomu tajemství dobře rozumím. Protože pak mě napadlo, že musí být hrozně těžké uchovat si ho u vlastní tvorby. Jak nahrávat, jak skládat tak, abyste nad tím vlastně zároveň nepřemýšlel? Abyste to neanalyzoval? To musí být buď hrozně jednoduché anebo naopak hrozně složité...

Je to nesmírně jednoduché. Je to to nejjednodušší, co může být. Ale dostat se k jednoduchosti může být těžké. Ne složité. Ale může to být náročné. Když je to v té chvíli jednoduché, tak tam nejsou žádné myšlenky, které by to mohly komplikovat. Není tam žádná taková ta vnitřní řeč. Je to prázdný prostor, který je plný. Jsem v té chvíli jak malé dítě, když si hraju.

 

JV: A říkáte si pak někdy „jak já jsem na tohle přišel...?“

(Usmívá se) ...Párkrát jsem si řekl, že se mi něco třeba povedlo...