Vladimír Václavek - part I. - „Tajemství síly“

JV: Zaujalo mne, že vaše videa na youtube – ať už je to vaše sólová tvorba, RALE nebo DUNAJ - provází jeden jediný motiv: naši posluchači hartusí, proč to není v rádiích a ti zahraniční se ptají, kde se ta hudba dá sehnat. Takže zásadní otázka je, proč tak komorně?

Nevím, mám pocit, že tohleto tak v rukou nemám, že bych mohl ovlivnit místní rádia. Já bych v rádiích slyšel rád i jinou hudbu, to je fakt. Je to spíš nějaká politika rádií, co tam pustí, tam jde o něco jiného, než o hudbu. Bohužel.

JV: Jak by se vám líbilo, kdyby vás znali víc… nebo vás poslouchali víc, kdyby to byla velká populární záležitost. Nebo je to tak lepší, když je posluchačů možná méně, ale jsou to lidé, kterým na tom záleží...

Ano, tam by asi byla jediná věc, která by hrozila, a to že by mi to mělo začít brát svobodu. A tu já si stejně vzít nenechám, ničím a nikým, takže já bych s tím žádný problém neměl, kdyby to bylo známější. Naopak, byl bych radši.

JV: Může se to změnit i tím, že se ve své podstatě dává znovu dohromady DUNAJ?

Nevím, netuším… netuším, jaký to bude mít vývoj, jestli to něčemu pomůže, nebo ne. Pro mne byl DUNAJ jedna z několika věcí, o které jsem v životě prohlásil - už nikdy. A už jsem na to opatrný, protože když někdy řeknu „nikdy“, tak je toho pak velký krajíc.

Tak teď se to stalo zase s DUNAJEM. Mám z toho radost, že to „nikdy“ se stalo.

JV: V čem byla změna, že člověk zjistil, že „nikdy“ je možné….

No s tím, že jsme se …(přemýšlí) … nějaká souhra okolností, změna je v tom, že jsme zralejší, že jsme prošli životem, máme nějaké roky, nějaké zkušenosti, asi jsme tady nebyli úplně nadarmo.

Něco se prohloubilo, to bych řekl, že je tak asi největší vklad v hudbě…

GM: Přestože DUNAJ začal hrát ve druhé polovině osmdesátých let, je to hudba velice originální. Těžko se dá k něčemu přirovnat. Hledali jsme, kde by mohly být kořeny DUNAJE a čemu by se to mohlo podobat. Nic jsme nenašli. DUNAJ je naprosto vymykající se zvyklostem…

JV: No, my jsme našli… Znáte TOOL?

Ne, neznám…

JV: Americká kapela, u které máte zvláštní bublající basu, která zurčí jak ten potůček … což u DUNAJE dává smysl… TOOL vycházeli z KING CRIMSON. Ale je otázka, z čeho jste vycházeli vy…

Pro nás byli inspirací také KING CRIMSON, a speciálně jejich elpíčko „Discipline“ (pozn. – vydáno 1981). Potom byli pro nás inspirací třeba THE POLICE... ty jsme milovali.

GM: To bych nikdy neřekl…

Tak ono to tam nemusí být bezpodmínečně slyšet… Ale určitě nás inspirovali.

Vždycky jsme se ale snažili najít svoji originální cestu. Aby inspirace nepřerostla v nějaké napodobování. Snažili jsme se jít po svém.

JV: Bylo to tehdy bez internetu jednodušší nebo těžší? Internet podle mne ovlivnil hudbu, uvolnil přístup k informacím. Nemusíte vidět jenom KING CRIMSON, ale i kapelu, kterou se mohli inspirovat oni. Na jednu stranu jste si nemohli něco ověřit, ale na druhou stranu jste nevěděli, jestli to samé už někdo dělá, nebo ne.

Mně by vlastně ani moc nezajímalo, jestli někdo dělá něco podobného, protože to by se také mohlo stát, že někdo hledá tu svoji originalitu a dojde k podobnému vyjádření.

Ale já jsem vděčný, že tenkrát internet nebyl. Že muzika byla pro nás nesmírně vzácná…

Jak šel člověk na nějakou burzu, kde koupil elpíčko za čtvrtinu svého platu. Kdo by dal dnes za elpíčko pět tisíc…pak jsme to poslouchali… a to se nedá vůbec porovnat.

Pro nás to bylo něco nesmírně vzácného. A pro nás zásadního. Mám pocit, že dneska o to hodně lidí přichází právě dostupností. Že hodně věcí ztratilo hodnotu právě kvůli internetu.

JV: Tvorba DUNAJE není vůbec jednoduchá. Tím, že si to dnes mohu s něčím srovnat, mám větší šanci si na to zvyknout nebo ji pochopit. Ale vy jste ve své době vzhledem k posluchačům dělali krok do neznáma. Vy jste jim byli vystaveni na milost a nemilost. Jak jim to sdělit, jak jim vysvětlit, proč chci hrát právě takto?

To vnímám tak, že kdybych takhle přemýšlel, tak by to byl můj konec.

Kdybych začal příliš přemýšlet o tom, co ti posluchači… to asi bych se zařadil někam, kde jsem nikdy nechtěl být. Jasný, že hudbu dělám pro posluchače, úplně jasný.

Nikdy jsem neříkal, že je mi jedno, jestli se to někomu líbí, nebo ne…

Já to dělám pro lidi. To je jasný. Ale základ je, že tam… že čerpám z nějakých zdrojů. A z těch zdrojů, ze kterých čerpám, se nemůžu začít posluchači podbízet. Tím bych ztratil dosah na ty zdroje.

JV: Já jsem měla na mysli spíše komunikaci. Hudba něco říká, hledá někoho, kdo ji přijme nebo pochopí. Zpracuje. Možná pošle dál a možná ne. Nejde o to, aby se to posluchačům líbilo…

Pro mne je nejdůležitější celou tu dobu, co dělám hudbu, jeden prvek, který je nejpodstatnější a kterému říkám síla.

Ono to slovo zní velmi všeobecně, ale já to myslím velmi konkrétně. Že něco v sobě obsahuje sílu. Můžu taky říct, že něco obsahuje ducha nebo duši.

A to je něco, co jsem vždycky v hudbě následoval.

JV: To je ta síla… protože já jsem vždycky u vaší hudby měla pocit, že ono je to jak přímo v melodii, tak i ve slovech. A já si pamatuji přesně první okamžik, kdy jsem se potkala s vaší tvorbou… a to byla jedna píseň „Domácího lékaře“ (pozn. album Václavek/ Ostřanský/ Jelínková z r. 1996). Byla to totální abstrakce… bylo to neuvěřitelně půvabné. A… asi jo. Síla nemusí být jen to, že to je hlučné a že to je slyšet… Vaše síla je hrozně zvláštní, že to tak řeknu.

Mně se to v hudbě ukázalo už velice záhy, měl jsem nějakých patnáct šestnáct roků… tu událost nebudu popisovat, ale byl jsem svědkem koncertu nějaké skupiny a tam se mi ta síla ukázala.

A ta síla mi také ukázala, že hudba je moje životní cesta. Takže celý život jsem šel s hudbou, až docela nedávno jsem si uvědomil, že … jak to říct… že tam nešlo v prvé řadě, aby mi síla ukázala, že budu hudebník, ale aby mi v prvé řadě ukázala – pojď za mnou.

Shodou okolností to byla ta hudba, vhodná cesta, abych mohl sílu následovat.

Vlastně pokouším se - ať už více úspěšně nebo méně - celý život tuto vizi následovat.

GM: Když zmíníme jako základní stavební kámen vaší hudby sílu, jakým způsobem hudbu vnímáte a cítíte s Josefem Ostřanským, se kterým hrajete od druhé poloviny osmdesátých let. Ve všech vašich společných kapelách a hudebních sdruženích se doplňujete. Vaše hudební spojení projevuje jako obrovská hudební symbióza. Jeden doplňujete druhého. Prolínáte se. Jakým způsobem se vám to podařilo zachovat a uchránit?

Těžko říct, co dává lidi dohromady… Kdo co udělá, že se někde potkají. My jsme hodně let spolu nehráli, teď jsme zase začali.

A to jak spolu fungujeme… Je to fakt… já jsem si to znovu ověřil a všiml si toho, je to pro mne záhada, jak to celé funguje. To, že se potkají dva lidi a že se něco stane.

A že se ti dva lidi asi měli potkat a něco tam je a něco tam funguje a něco z toho vznikne… Ale jak se to děje, to je záhada.

GM: Když se vrátíme k znovunalezení pramenů DUNAJE – dnes máte DUNAJSKOU VLNU, s Josefem Ostřanským hrajete znovu po třiceti letech, ale bubenice, která s vámi tvoří třetí úhel kapely, je o celou jednu generaci mladší než vy. (pozn. – Michaela Antalová)

To je… její táta je mladší než já.

GM: Dalším zajímavým rysem je, že jste k sobě nehledali známé jméno nebo někoho, kdo pochází z určitých hudebních kruhů. Sáhli jste po člověku – osobnosti – který je…

Pro mne to je… Já to mám trošku jinak všechno. Já to musím tak nějak ucítit.

GM: Intuice?

Možná… dá se to tím slovem pokrýt. Viděl jsem ji, jak s Pepou hrála na koncertě, pak jsme spolu prohodili pár vět a nějak jsem cítit, že to je ono.

GM: Tak tato intuice připomíná vznik THE POLICE… vznikli hodně podobným způsobem.

V jednom z rozhovorů jste řekli, že možná byste se mohli pokusit s DUNAJSKOU VLNOU vytvořit něco nového…

Určitě! Určitě budeme na tom pracovat… teď jsme dávali dohromady repertoár.

Pro mne to byla úplně hodně velká výzva, protože po Jirkovi Kolšovským bych měl zpívat (pozn. – Jiří Kolšovský, zpěvák a kytarista DUNAJE, zemřel v roce 1998).

Pro mne to bylo v tom, že jsem cítil, že se nemůžeme vrátit k DUNAJI tam, jak to bylo.

Jasný, člověk to má pořád v těle, energii, a všechno jak to bylo, ale cítil jsem, že nejde udělat krok zpátky, že budeme sice hrát staré písničky, ale musí to mít tu novou energii.

Takže jsem i musel hledat, vůbec jak zpěv vůbec uchopit. Jak tam vyjádřit sebe, aby tam ze mne nelezl Jirka Kolšovský. Takže to byl pro mne náročný úkol, ale i zároveň krásná práce, která mi taky pomáhá objevovat něco nového ve výrazu, co můžu a co ne….

Tenhle rok budeme dělat určitě i nové věci, bude to pro nás i odrazový můstek, po kterém půjdeme dál…

GM: V Litoměřicích (pozn. festival Litoměřický kořen, 4. července 2015) by měla vystoupit jako host s DUNAJSKOU VLNOU i Iva Bittová… (pozn. – Iva Bittová vydala s DUNAJEM dvě alba – „Dunaj“, 1988 a „Pustit musíš“, 1995).

Je to tak…

GM: Vaše hudební společenství, které vznikalo v Brně ve druhé polovině 80. let, je v rámci České republiky neopakovatelné… Jednak se jeden k druhému vracíte zcela přirozenou cestou a jednak se ještě obohacujte, prolínáte a doplňujete.

Pro mne je vzácné, že se vlastně tolik roků můžeme vracet k sobě… Možná tomu pomohlo i to, že jsme tolik roků nebyli pohromadě…

Znovu tam může být nějaký posun, znovu může být setkání živé…

Je to pro mne vzácné.

MG: Takže se na sebe těšíte…

No já určitě… Doufám, že i ostatní na mně.