RockOpera Praha – Po malých krůčcích stále výš (2. část)

O tom, jak došlo k založení RockOpery nás ředitelka Pavla Forest seznámila v první části velkého rozhovoru. Nyní se už ale přesouváme k první premiéře, k první rockopeře, kterou bylo zpracování antického Sofoklova díla Antigona.

 Jak jste dospěli k tomu, že vaše první představení bude Antigona?

Dlouho jsem přemýšlela o tom, proč v dnešní době vymizela ze škol i z obecného povědomí antická inspirace, kultura. Dříve se latina běžně učila na středních školách, opery opěvovaly antické hrdiny. Postupně se všechno vytratilo, do popředí se dostávala praktická a současná témata. A přitom je ve starověkých mýtech tolik současného. Pochopil to třeba Freud, když pojmenoval Oidipovský komplex. Řekla jsem si, že Antigona (Oidipova dcera) by byla ideální hrdinkou dnešních mladých lidí. Její problémy jsou vlastně strašně současné! A navíc je Sofokles neuvěřitelný dramatik. Co dokáže vystavět za myšlenkové skvosty! Chtěla jsem psát písně o problémech, které trápí jak dnešního, tak starověkého člověka. A tady - ve starověkých mýtech - jsou. Pochopila jsem to vlastně už na gymplu, protože Antigona mě již tehdy hluboce zasáhla. Po třiceti letech z toho pak vznikla rocková opera.

 

Jak probíhala realizace Antigony? Musela být velká práce dát dohromady celý tým lidí, sehnat prostředky atd.

Ohlédnu-li se dozadu, vidím obrovské množství postupných malých krůčků. Nenakládali jsme si většinou víc, než jsme dokázali v tu chvíli unést. Ale neustále jsme přidávali a přidáváme. Nejprve jsme spolupracovali s muzikantskými přáteli, se kterými jsme se znali již dlouho. Někteří vydrželi, někteří byli jen chvilku – ale i ty krátké momenty tvořily významné okamžiky. Prostředků není nikdy dost, pracujeme vždy s tím, co je zrovna k dispozici, dáváme do toho s Milanem své honoráře. Ale postupně se daří být soběstační a rozvíjet se, učíme se také žádat u různých institucí, ale to je poměrně vyčerpávající boj.

Jak probíhaly zkoušky představení Antigona? Jak bys přípravu inscenace porovnala s dnešním pracovním procesem RockOpery?

První zkoušky na Antigonu probíhaly v Retru, hráli jsme ale v Dlouhé. Bylo to moc těžké. Všechno jsme s Milanem sami nakládali a vykládali do naší dodávky, sami jsme vše organizovali, řešili smlouvy i umělecké záležitosti a peníze. Díky bohu se nyní můžeme víc věnovat uměleckému řešení děl. Postupně jsme získali osvědčené spolupracovníky, z nichž již každý mají svou přesnou úlohu v tvůrčím procesu. A to je obrovský pokrok, který nám umožňuje soustředit se na podstatu věcí.

Z rockové opery Antigona
Jsou pro vás antické tragédie výhodnější i v tom, že se v nich dodržují Aristotelovy zákony, tudíž nijak nemusíte měnit prostředí, všechno se odehrává v jednom dni a platí tu jednota děje?

Hodně mě zaujal i psychologický moment jednání postav a jejich archetypální rozměr. Jednota dne a děje začala být výhodou až při inscenaci díla – i když z hlediska dějovosti je pro nás možná spíš komplikací. Není tak jednoduché ztvárnit vizuálně a hudebně příběh, který se v originále pouze slovně vypráví. Ale vlastně to nakonec byla velká výzva pro náš inscenační tým, umožnila nám být originální ve způsobu vyprávění děje i scénické prostotě až čistotě rockových oper. Říkám tomu „virtuální scénografie“ – kulisy si vytváříte ve svých představách.

Antigona měla nejdřív koncertní premiéru. Jednalo se tedy původně hlavně o hudební projekt, který až později začal fungovat jako hudební divadlo? Je nutno podotknout, že plná divadelní verze měla premiéru až dva roky po koncertním provedení.

Ano, to souviselo s našimi možnostmi dílo inscenovat. Postupné kroky - malé postupné cíle - také pomohly tomu, že dílo vůbec vzniklo. Nejprve jsme odehráli koncertní provedení výběru skladeb z Antigony v Obecním domě ve Sladkovského sále. Dole pod ním je Francouzská restaurace. Lidé si stěžovali, že jim do želví polévky padají šupinky zlata z lustrů, když hrajeme. Bylo to prostě jako vždy dost nahlas. Ucelenou koncertní premiéru jsme pak raději provedli v Kongresovém centru. Postupně jsme se dopracovali k divadelní podobě. Tu první jsem režírovala sama, další už inscenoval náš divadelní tým v čele s režisérem Romanem Štolpou.

Jak vzpomínáš na divadelní premiéru Antigony?

Antigona měla dvě divadelní premiéry – první byla v Divadle v Dlouhé, v tzv. kukátkovém divadle, kde je jeviště oddělené od hlediště forbínou a oponou. S tím souvisel i způsob divadelního ztvárnění díla, byla to spíš koláž jednotlivých obrazů. Divadelní tahy umožňovaly spouštět a naopak vytahovat průhledné opony před kapelou, na které jsme promítali grafiku Lindy Fait. Součástí rockové kapely byl i smyčcový kvartet, který podtrhoval symfoničnost některých pasáží s operními hlasy. Velký problém jsme ovšem měli se zvukem, který jsme komplet museli před představením instalovat a pro který byly komplikací balkony v hledišti. Naopak skvělé byly novocirkusové prvky v choreografii Terezy Atanas Georgievové, která s námi spolupracuje doteď.
Další divadelní premiéra Antigony se odehrála již v divadle RockOpera Praha v pražské tržnici, která má tvar antické arény. Vyžadovala proto zcela nový režijní přístup, který k nám přinesl Roman Štolpa, v současné chvíli náš dvorní režisér.