FORGOTTEN SILENCE: Syndrom zapomenutého ticha je takovou biografií, jakou bychom si sami přáli číst

Na začátku tvorby vaší knihy stála série rozhovorů pro server Fobia zine. Kdy jste se rozhodli, že by spolupráce mohla přerůst do psaní biografie?
Lukáš Hořínek: Bylo to něco jako vnuknutí, které nás zasáhlo ve stejný okamžik. Rozhovorový seriál se tak dobře četl, že kniha byla dalším logickým krokem. S tou myšlenkou jsme si pohrávali opravdu téměř od začátku seriálu. Když jsem se rozhoupal a kontaktoval MetalGate, získalo to seriózní rozměr a nebylo cesty zpět.

Jednou věcí je vize, druhou pak dotáhnout projekt do konce. Co pro vás bylo hnací silou?
Lukáš Hořínek: Hnací síla? Bezpochyby nezmírající nadšení, veliká chuť po novotách a kontakt a práce se zajímavými lidmi. Jasně, přiznávám, že jsem totální zelenáč. O tom, co vše práce na takovém projektu obnášejí, jsem neměl ani páru. Kolikrát to bylo se skřípěním zubů a dost na krev, ale věděli jsme, že to prostě dopadne dobře a kniha bude.
Krusty: Hnací silou bylo vše dotáhnout do takového konce, který bude splňovat naše představy. Nějaké výmluvy, proč jsme tohle nebo tamto stoprocentně nedotáhnuli, nikoho zajímat nebudou. Kniha tu bude napořád a my si chceme i za deset let říct: „Je to dobrá práce.“

Skřípění zubů… Neměli jste pochyby, jestli to všechno zvládnete ukočírovat?
Krusty: Žádné pochyby jsme si nepřipouštěli. I když únava byla občas veliká. Zvláště grafické práce nám dávaly zabrat. S grafikem Onehalphem jsme se scházeli po práci kolem 20:00 a končili před půlnocí, pět dní v týdnu. Ale bylo to třeba!

V knize dostali prostor i bývalí členové FORGOTTEN SILENCE. Co myšlence biografie říkali?
Lukáš Hořínek: Všichni, co se s námi na biografii podíleli, mne svým přístupem moc mile překvapili. Někdo se rozepsal a příspěvky dodával předlouhé, někomu stačilo pár vět. Důležité bylo, aby byla zachována osobitost jednotlivých členů, a to se myslím podařilo. Do jejich textů se zasahovalo jen minimálně a v konečném výsledku je to znát. Jsou to kouzelné bytosti, bez rozdílu.

Krusty, předpokládám, že ne se všemi ex-členy jsi byl v uplynulých letech v kontaktu. Jaké to bylo spolu opět komunikovat? Je někdo, kdo spolupráci odmítl?
Krusty: Komunikace s ex-členy byla na Lukášových bedrech. Ne kvůli nějakým pošramoceným vztahům, ale spíše proto, že Lukáš byl rychlejší a měl svoji koncepci, tudíž věděl, na co se ptát. Já sám jsem stihnul kontaktovat jenom pár dávných spoluhráčů. Nikdo vysloveně spolupráci neodmítnul, ale byli tací, kteří prostě nereagovali na e-maily, telefonáty nebo jsme na ně už nesehnali jakýkoliv kontakt. Což u některých členů zamrzí, protože byli pro FORGOTTEN SILENCE ve své době důležití, ale takový už je život.

Necítil jsi při psaní určitou nostalgii? Přece jen jsi dostal výrazný prostor na ohlédnutí přes rameno…
Krusty: Samozřejmě, nostalgie vládla! Vzpomínat zpětně bylo vrcholně nostalgické. Taková cesta časem byla moc příjemná, občas jsem se u psaní nepřítomně usmíval a pohled na mě musel stát za to. Zažili jsme toho dost a hodně vzpomínek se vynořilo z hlubin minulosti jenom díky sepisování této biografie. V kapele jsem jediným pamětníkem počátků, přesto jsem byl vděčný za Medvědovy vzpomínky, díky kterým to vše správně docvaknulo. I když se naše vzpomínky občas rozcházejí.

Které období FORGOTTEN SILENCE považuješ za nejšťastnější?
Krusty: Tohle jsou pořádně zákeřné otázky, na takové se odpovídá těžko. Šťastná doba byla v začátcích, protože jsme byli mladí, bezstarostní a objevovali jsme. Šťastná doba je také teď, protože ač nejsme mladí a bezstarostní, víme toho mnohem víc a víc věcí umíme. A více si to všechno užíváme. Když jsme začínali, scéna šlapala neuvěřitelným způsobem. Panovalo obrovské nadšení a mně je moc líto, že mnohem mladší nebo začínající kapely už tohle nemohou zažít. Každý náš vydaný materiál je pro mě kronikou našich životů a mám jej spojený s určitou životní etapou. Nelze je srovnávat. Nedokážu porovnávat jednotlivé sestavy, které nahrály jednotlivá alba. Byli jsme jinou kapelou v dobách Thots, jinou v dobách KroNiKa a jinou v čase La Grande Bouffe. Přesto je to štěstí stabilní.


Lukáši, jaká éra FORGOTTEN SILENCE baví tebe osobně nejvíce?
Lukáš Hořínek: Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Miluji všechna alba a poslech řídí momentální nálady. Když bych měl zmínit ta nejposlouchanější, dejme tomu v posledním roce, tak Senyaan, La Grande Bouffe a Kras.

Kniha vyšla u MetalGate, čímž se nabízí otázka, zda i samotní FORGOTTEN SILENCE nezakotví v jejich stáji…
Krusty: My jsme prazvláštní kapela, která si na každém dalším materiálu dává moc a moc záležet. Nedokážeme dodržovat x let dopředu smluvené termíny vydání a flexibilně se sebrat a za měsíc vyjet na promo koncert do Horní Dolní. Navíc jsme rozeseti po téměř celé republice, takže jsme ansámbl, který musí hodně opatrně plánovat. Za dobu naší existence jsme vydávali pod Obscene Prod., Metal Age Prod., Redblack Prod., Shindy Prod., Epidemie Rec., Doomentia Rec. a vždy byly obě strany spokojeny. Každá z těch spoluprací byla ve své době přínosná a plně funkční. A už od dob demáčů jsme opakovaně praktikovali i samo-vydavatelskou činnost, která nám zatím celkem vyhovuje, přestože/protože je tím pádem vše v naší režii. Ale na rovinu? Tyto věci budeme řešit, až se bude blížit nahrávání nového materiálu. 

Jak na tom vlastně kapela aktuálně je? Jaká je platná sestava?
Krusty: Jsme od sebe izolováni vzdáleností, koronavirem a těhotenstvím, takže používáme maily a smsky. Pokud se vidíme, tak maximálně ve trojici, a hlavně brněnská sekce. Platná sestava? Pokud budeme počítat za platnou tu poslední, která měla odehrát původně plánované vystoupení u příležitosti křtu knihy a která by měla snad odehrát i jarní monotematické koncerty, tak je to Marty – klávesy, Kubýk Fritsche – kytara (KANDAR, PAČESS), Jiřík Biggles – kytara, zpěv (Tomáš Klus), Andrea – zpěv, Čepa – bicí (THE SPLIT) a já. 

Vím, že jsi velký fanoušek klasického rocku. Nelákalo tě někdy natočit ryze hardrockovou záležitost, například ve stylu DEEP PURPLE?
Krusty: S DEEP PURPLE jsi se trefil, protože tahle kapela mne posledních x let strašlivě baví. Mnohem více než ve své zlaté blackmoreovské éře. A mám podezření, že i oni sami se svojí existencí královsky baví. Jsem toho názoru, že opravdu dobrou hardrockovou desku dokáží natočit jenom kovaní, zkušení rockeři a skvělí instrumentalisté. Mezi ně já se opravdu nemohu počítat. (úsměv) Mám k této muzice velký respekt a tím pádem je pro mne snad až nedotknutelná. Lákat mě může cokoliv, ale autocenzura funguje. Navíc hardrock je o velkém hlasu, o zpěvácích jako Gillan, Coverdale, Bonnet, Mercury, Dio, Halford... A ti tu chybí.

Mnozí pamětníci dodnes vzpomínají na FORGOTTEN SILENCE jako na metalovou kapelu, přičemž pozdější vývoj je už příliš nezajímá. Dá se z dnešního hlediska říct, že jste se v dalších letech vydali méně komfortní cestou?
Krusty: To nedokážu posoudit. My se vydali „naší“ cestou. Buď nás budou posluchači následovat, nebo se rozloučíme. Je to jen a jen na nich samotných. Hudbou se neživíme, tudíž si můžeme dělat, co chceme. Pokud nás někdo považuje za bývalou metalovou kapelu, měl by si poslechnout třeba album La Grande Bouffe z roku 2012, které je nejen podle mne zdaleka nejmetalovější, nejrychlejší... Takže vše je relativní. Pokud má někdo podobný názor, přisuzuji to věku. Možná nás po roce 2000 už tak nesleduje, možná chová ke starým albům takřka nábožnou úctu a nemá chuť objevovat dál.

Kniha je venku… Těšíte na reakce na čtenářů?
Lukáš Hořínek: Malinko tam jsou i obavy, ale ano, těšíme. Kniha je taková, jakou jsme si ji přáli mít, a pokud potěší a osloví i někoho dalšího, budeme moc rádi.
Krusty: Samozřejmě jsme zvědaví na reakce lidí ze scény. Do knihy jsme vložili našich 200% a jsme si jistí, že Syndrom zapomenutého ticha je takovou biografií, jakou bychom si my sami přáli číst!

Autor: Václav Votruba