KABÁT - El Presidento

Čekalo se dlouho, co si budeme povídat. Jednu jistotu ale člověk měl. Až KABÁT vyrukuje s novými kusy, bude to psát. Kdyby tomu bylo naopak a prach zvlhnul, konec všehomíra by se opět o notný kus přiblížil. Poctivý štůsek třinácti příběhů však svým obsahem potvrdil původní předpoklad. Ač jsou mohykáni z Teplic po léta pranýřováni z levé i pravé strany inspekce kvality tvrdosti, svoji pozici rockového fenoménu si udrží i po vydání „El Presidento“, jinak řečeno „White Skull“ alba. Jeho příchod avizoval singl „To Rumcajs miloval Manku“, jeden z majáků celé kolekce, který dozajista vezmou na milost i zkostnatělá mainstreamová rádia. Jiný případ je svižný „Kazačok“, jenž trochu vybočí z předestřené linie a současná neradostná situace v obou zemích, kde má tenhle lidový tanec kořeny, dává čertovskému songu neplánované černé sukno navrch. Opatrně se linoucí „Opilej klavír“ vypráví o tom, co má obvykle rocker ve své zhýralé DNA, a za čím se honí či naopak před čím prchá, ano jistě, hovoříme o ženských a chlastu. Jinotajný "Zatoulanej Japonec" hopsá a připomíná jistou rozporuplnou postavu, nad kterou by rytíři od Louňovic zřejmě zlomili meč. Ti, kdož mají rádi burácivý vokál Milana Špalka, přijdou si na své v kupletu „Testosteron“. Zadumanější skladbou jeví se vál „Za ztracený námořníky“ s barevnými kytarovými kompozicemi, od španělky v refrénu po průraznou riffařinu buldozerové tonáže, vše, co milovník seker ráčí. Dynamickou natahovanou šesti strun přivezou „Tři sobi“ a virtuální odpad popíše zlovolný „Troll“. KABÁT má své zázemí i v roce 2022 v hospodě, přesto mu není cizí ani melancholie, neřkuli balada. A proto i píseň jako jsou „Sladký tóny“ má v jeho chladírně nápadů své místo. I zde věřím tomu, že budeme slýchat slova této pecky z přijímačů po vlastech českých. Stejnou domněnku lze aplikovat i na specifické „Zátky“, i přestože stylově patří spíše někam na balkán, kde hýbá s lidmi dechna. Žestě, banjo a klavír i tohle už od KABÁTŮ známe, tentokráte v kvapíkovém podání. Cílovou rovinku prezidenského kotouče obstarává monumentální „Nesmrtelná teta“, která spolkla mladýho Klause i neúprosnou Grétu. Jak to dokázala, se přesvědčte sami na vlastní sluchovody. Snesou i hloubavý konec desky v podobě skladby „Oni“. Svého druhu nekomplikovaná hudební báseň s perkusemi či tamburínou přináší kruciální otázku: Kdo jsou ti oni, co za všechno můžou? Buďme rádi, že se pořád ještě můžeme ptát. Zdeněk Pospíšil