MORGUE SON - Nechceme být pořád jenom agresivní!

Album MORGUE SON nazvané „Večernice – proplouváš“ bylo vydáno 15. listopadu 2014. Bezesporu se jedná o jeden z nejvýraznějších hudebních počinů na domácí metalové a rockové scéně uplynulého roku. Očekávaná novinka vyvolala řadu pozitivních recenzí a ohlasů, ale i otázek o dalším hudebním směřování kapely. V obsáhlém rozhovoru dostává slovo Miroslav Indra – vůdčí osobnost MORGUE SON. 

Na předposledním albu „Impure Spekulum Replete With Eeriness“ jste se pohybovali v pravověrném undergroundu. S vaším čerstvým albem „Večernice – proplouváš“ se plavíte v úplně nových a nečekaných hudebních proudech. Kam vás zanesly?

Pokud to album na tebe takto působí, tak je super, že to tak dopadlo. Byl to vyloženě záměr. Po albech „Dekadence“ a „Impure…“ jsme  se chtěli od extrémně metalových věcí dostat do stavu, kdy nechceme být ta extrémně metalová kapela. Hrozně nás to vyčleňovalo z jakýchkoliv kulturních akcí, kde se může prezentovat hudba. Jsem člověk, který by nikdy neřekl, že je hudba dobrá jen ta extrémní a s growlingem. A jenom deathmetal nebo blackmetal. Já mám rád naopak kontrasty v hudbě. Je o mně známo, že miluju OPETH. Ale ne proto, že to byla deathmetalová kapela. Mám je rád, protože mají skvělou obrazotvornost. Poslechnu si i ortodoxní kapely, ale mám rád i rockové, alternativní věci. Nemám problém si pustit pop – pokud je dobrý a něco mi říká.

V našem stylu mne vyčleňovalo, že jsem tíhl k melodiím a ke složitějším aranžím, které nebyly striktně ortodoxně metalové. Nikdy jsem neměl ambice v muzice dělat jen desku, která to pohrne a bude to tlačit. Nemám vize, že bych chtěl dělat jen věci s energií. Mám rád tiché věci. A změna toho zvuku… dost tomu pomohl i Franta Šebák, který je nemetalový zvukař (pozn. František Šebák – studio UnArt Slavičín). Je to člověk, který nahrává i dost undergroundové věci nebo i hodně bluesmanů. Vím, že u něj nahrával Matěj Morávek od Vlasty Redla (pozn. Matěj Morávek TRIO). Shlukují se tam lidi, kteří jsou velmi nadaní, ale málo je jich striktně metalových. V tomto ohledu nám Franta dost otevřel oči tím, že se to dá celé dělat i jinak. A že ve většině věcí, které jsme měli nebo máme rádi od prvopočátku, ta preference ve zvuku není dobrá. Je to všechno hodně komprimované, hodně se tam boostruje, hodně se limitují kmitočty. Navedl nás na myšlenku, abychom to zkusili jinak. A to mne bavilo.

Jaké jsou tedy vaše pravé hudební kořeny? Sedmdesátky?

Kořeny… sedmdesátky! A je paradoxní, že jsem se k nim dostal přes osmdesátky… a ty ve srovnání se sedmdesátkami jsou míň inspirativní! Tam už bylo moc těch glamrocků…

… které jsou pro mne osobně dost těžko stravitelné… 

Ano, třeba takový COVERDALE a WHITESNAKE – tomu se moc vyčítalo, že šel cestou přijatelnou  pro tu nejširší veřejnost … a ty melíry… dost se to líbilo ženám… a bylo to celé tak trošku homo…

Ale já byl hodně podporován taťkou – díky němu jsem se dostal k IRON MAIDEN, HELLOWEEN a QUEENSRŸCHE -to byla docela zajímavá kapela! Když vyšlo „Empire“ nebo „Operation: Mindcrime“, tak jsme měli všechno na kazetách. Hrčel jsem to jako dítě pořád. Až postupem času mne překvapilo, jak náročné na poslech to je.

Tatínek to poslouchá dodnes. Jsme vlastně doma dvě generace posluchačů… Když takovou hudbu posloucháš od dětství a navíc si začneš na základní škole shánět věci, které ostatní neposlouchali, tak se dostaneš k těm extremnějším žánrům. Objevili se mi tam třeba nějací CRADLE OF FILTH, SATYRICON a DIMMU BORGIR. Když se začneš více zajímat o soukromí muzikantů nebo o to, jak nahlíží na své inspirace, zjistíš, že třeba SATYRICON mají za vzor Lemmyho z MOTÖRHEAD. Ale to pro mne nikdy nebyla TA kapela, stejně jako AC/DC. Já měl vždy rád ty MAIDEN a JUDAST PRIEST a podobné. Ale všichni z muzikantů, které jsem obdivoval, zmiňovali šedesátky a sedmdesátky – třeba BLACK SABBATH.

Když jsem si poslechl i ty starší extrémní desky – například blackmetalové, tak jsem v nich nacházel sice v jiné formě, ale stále BLACK SABBATH. Bylo to všechno dobře nahrané a zahrané. Dříve se nikdo nehnal za extrémním stylem hraní – pokud chce dnes bubeník zaujmout, tak hraje hrozně rychle a hrozně moc… to dříve ve starých kapelách nebylo. Zdá se mi, že dříve byli muzikanti daleko lepší i rytmicky i hlavou než dnešní hudebníci. A přitom hráli daleko pomaleji…možná jakoby naoko hůř. 

Pro mne to bylo zásadní zjištění a důvod, proč mne začala chytat starší muzika. Všechno v ní bylo lidštější. Všechno v ní bylo zřejmé. Dneska se v aranžích a ztvárnění tématu lehce ztratíš….

Kapela vypráví romantický příběh dvou lidí a přitom to zní, jak když jde vojsko do války. Možná je to tím, že historické kapely nad podstatou hudby víc přemýšlely. Nebo neměly takové technické  možnosti zasáhnout do nahrávání, aby to z toho vznikl zvukový extremismus. Nevím…

Nebo nad tím neuvažovaly zase až tolik a nehledaly v tom nic navíc. Byly přirozenější… Ale když se vrátíme k vašemu vlastnímu  kapelnímu a týmovému duchu, jak vnímání hudby ovlivňuje stylové přechody od alba k albu?

Hm… no… (přemýšlí)… jsme pořád banda kamarádů, která miluje hudbu i z fanouškovského hlediska. Tím pádem se bavíme o hudbě často a hodně, každé posezení ve zkušebně není jenom o hraní. Je to i o nějakém tom popití a poslechu dobré hudby, co jsme kdo zrovna slyšeli. Třeba to donesu já nebo Vlasta (pozn. - kytara) a možná nás to i obohacuje v tom, že si svoje hraní připodobníme k nějakému interpretovi. Možná si k tomu něco nadsadíme, možná to uděláme jinak. Možná je to i důvod, proč jsem začal hrát na kytaru. Znal jsem kapely, které se mi nezdály dobré. Měly třeba nějaký dobrý nápad, kdy jsem si říkal – toto bych ale udělal jinak! A v ten moment jsem vzal kytaru, naučil se věci, které se mi líbily, a potom jsem začal zkoušet, jak bych to zahrál po svém.

Je zajímavé, že v kapele na nás určité hudební věci působí úplně odlišně. Banálně řečeno… něco mi přijde absolutně smutné, když přijde Beňa (pozn. - basová kytara) a řekne –„…tak toto mne dobíjí pozitivní energií“!! A to je možná to, proč to děláme. Muzika nemá daný jednoznačný směr. Nedá se určit, jestli je taková nebo onaká… ale vypovídá vždy to, na co slova nestačí. Každý to vnímáme jinak. A to je pro mne zajímavé zjištění…

Díval jsem se na tvoje facebookové stránky, máš tam odkazy na obrovskou paletu různorodých kapel, souborů a spolků. Napsal jsem si pár jmen: Barbora Mochowa, GUANO APES, SATYRICON, GHOST, ANATHEMA, ALICE IN CHAINS. Je mi to sympatické, sám je všechny rád poslouchám a není v tom seznamu přitom žádná škatulka…

No jasně, je v nich obrazotvornost… jsem člověk, který se snaží rád pojmenovávat. Když se mi něco líbí, chci říct proč a co se mi líbí. Ale u těchto kapel nedokážu popsat, proč se mi začaly líbit… snažím se na to dojít, ale málokdy se mi to podaří.

Pokud tam jsou emoce, tak není důležité ani znát důvod…. Když se vrátíme k „Večernici“, tak jste se od atmosférické hudby dostali k tvorbě pocitových věcí. Už tam není tolik atmosféričnosti, ale slyším v nich atmosféru. Pocit. Zvuk. Vůni. Jaké to vlastně bylo, když jste ve zkušebně nebo ve studiu písně tvořili a nahrávali?

Určitě. I u předešlých desek jsem psal v bookletech svoje poznámky. Záleželo mi na tom, aby posluchač věděl, co se tam vlastně děje. Ale pokud to na tebe působí tak, jak říkáš – je to super. Byl to náš záměr! U předešlých alb, která byla příběhová, na nich jsme vždy měli nějaký fantaskní prvek. Nereálno. Útěk z tohoto světa. A „Večernice“ je o tomto světě. Je to o mých emocích a o tom, co jsem prožil.

Mělo by to být člověku bližší. I když chápu, že to někteří lidé nepoberou. Prostě nechtějí takovou muziku poslouchat. Nechtějí takové příběhy… I když si myslím, že emoce a příběh „Večernice“ se týkají daleko většího počtu posluchačů, než to bylo dřív.

Album „Večernice“ je ve srovnání s jeho předchůdci dospělejší. Zralejší. Větší. Už to není „jen“ underground. Asi se vám už více jednalo o to, kdo album bude poslouchat a jak jej bude vnímat. Dialog mezi vámi a posluchačem je pro vás významnější…

Ano, ale není to tak, že bych chtěl někdy spadnout do toho, že budu dělat něco… hezkého. Tomu jsem se snažil vždy vyvarovat! Je to blbost… a navíc se to nikdy nemůže povést. Spíše jsem se snažil o stav, kdy já sám budu v situaci posluchače, který to něco nového chce od kapely slyšet.     

Například úvodní „With The Glass Of Jack“ – to je  retrospektivní písnička. Představ si zakouřený noční podnik, do kterého přijdeš z práce unavený a možná znovu překvapený z toho, jak dnešní svět funguje. O pocitech z ostrých loktů a egoismů. A svět se tváří tak, že je správné pro člověka to, co je ve skutečnosti úplně špatně. Obohatíš se a druhého shodíš. Nebo naopak.

Ale pro mne je důležitá atmosféra toho baru a to, že je závěr songu pozitivní. Příjemný. Na rozdíl od jiných skladeb, které jsme dříve udělali. Asi to ne všichni vezmou, ale nová deska je pozitivnější.

To souhlasí, po první skladbě „Večernice“ jsem si řekl – kapela se škaredým názvem začala psát velmi příjemné, pozitivní songy… Druhá skladba na albu má dokonce český text –„Každý záblesk udusíš“.

To je strašně zajímavá věc. Písnička vznikla na troskách jednoho vztahu, kdy chceš být se svým protějškem a nemůžeš… pokud vztah není běžný, dostaneš se do konfliktu společenských regulí a konvencí. Je rozpor v tom, co cítíš a co si můžeš dovolit. Text - tedy spíše jeho téma - jsem vymyslel já původně v angličtině. Ale český text napsal můj kamarád Martin Beck (pozn. - skupiny XANAX, JOHNNY DEPP DOESN´T EXIST).

Byla to velmi zajímavá spolupráce, známe se s Martinem dlouhá léta, debatujeme spolu o muzice. On je naopak propagátor názoru, že nejdůležitější je v písni čeština a to, aby sdělení každý na první pokus porozuměl.

I v kapele jsme češtinu řešili, ať už to byl Beňa nebo Evča, (pozn. Werlinga – klávesy) která sice s námi už nehraje, ale zasahovala do tvoření také. To se nedá popřít.

Jsem člověk, který češtinu v hudbě moc rád nemá, angličtina mi zní profi, angličtině rozumím a tím pádem mne to sdělení neomezuje. Mám sice rád některé české texty, ale není jich moc.

Album pokračuje živelnou „Fireflies“ …

„Fireflies“ měla být nejpozitivnější, nadějná… Představ si, že se procházíš lesem a najdeš oblako světlušek. Což už jsem sám zažil… I ve zlém světě, plném závisti a nenávisti měla písnička působit tak, že člověk najde útěchu v přírodě. Třeba i v oblacích světlušek.

„Walk The Line“ … v ní máte takový až hendrixovský riff na začátku…

Ano, to byla písnička, pro kterou psala text Evča a která vznikala strašně podivně. Chtěli jsme ji složit celou ve zkušebně a zasahovala do ní celá kapela. Neměl v ní být žádný prvek, který bych vytvořil sám bez kapely. Tak jsme to i udělali – pasáž po pasáži. Celé to mělo být o našem muzikantském životě, o kterém si lidé myslí, jak je to všechno super. Ale my jsme hnáni jen svou chutí a cílevědomostí a tím, že to celé chceme dělat. Milujeme hudbu a milujeme svět okolo.  A tak to vzniklo… a myslím, že to je nejodlišnější věc od toho, co jsme kdy udělali.

A zadumaný pátý song  – „Sleepy Flower“…

Tak tady jsem chtěl mít baladu, to měla být skutečná sedmdesátková balada… chtěl jsem, aby to znělo staře. Aby to byla ta typická hardrocková skladba. Je v ní trošku opilecký text…

Šestá v pořadí je  „Slowmotion Lashes“ …

… ta měla být naopak nejsmutnější na albu i pro mne, od námětu „Sleepy Flowers“ se dostáváme ještě dále. Až k drogám. Měla to být zhudebněná bezmoc. O tom, kdy člověk nad sebou nemá moc. O tom, že je někdo jiný, než byl dřív. Ve „Večernici“ je to dno. Smutek. Ale musím říct, že s prostřední části té písničky jsem strašně spokojený – tam je pro mne ta meditativní část, kdy se to celé ztiší… jsou tam valčíkové rytmy, je to příjemně atmosférické… Ale úplně jiným způsobem, než jsme kdy předtím dělali. Když to hrajeme na živo, tak pro mne je to hudebně naprosto super. Ale náladou je to nejvíce negativní věc na desce.

Mojí nejoblíbenější na albu je předposlední „Citylights“…

…hm, v ní jsem chtěl postihnout melodrama nočních procházek. Pro mne jsou strašně důležité noční procházky… noc je poetická, kreativní doba. Pracuji jako grafik a v noci mne napadají úplně jiné věci než ve dne. Každý, kdo dělá něco tvůrčího, ví o čem mluvím. Děje se toho hrozně moc, i když to vypadá, že noc je pomalejší. Ale mozek a představivost funguje daleko víc. A jinak.

Celé je to o přemýšlení. Je to duchovnější věc. I když striktně metalová. A myslím, že na živo to zní velmi dobře!

A poslední skladbou je „Wondering No More“ …

Poslední věc alba, balada. Rozloučení. Tu bych spojil s „Každý záblesk udusíš“. Je to takové smutnější. A o vztahu.

Několikrát jsi zmínil Werlingu, která už s vámi není a nebude. Jak jsi sám řekl, její vklad při tvorby písní nebyl malý. A její klávesy utvářely váš charakteristický zvuk i náladu písní. Jak to vlastně máte dál vymyšleno, jak budete pokračovat?

Teď jsme se dostali do situace, kdy budeme hrát bez kláves. Prostě se ony skladby dají zahrát jinak. I bez kláves, ale se stejným dojmem. Není to dnes pro nás stěžejní záležitost, že bychom hledali náhradu. Více kytar? Ne, nebude jich více… budou znít jinak. Malinko změníme zvuk.

A co přijde do budoucna, to teď opravdu nevím, záležitostí kolem nového alba bylo hodně. A hned jsme začali s koncertováním. Nebyl čas ani možnost něco řešit, necháme to po novém roce (pozn. – rozhovor se uskutečnil 30. prosince 2014). Uvidíme, co bude dál. Ale lidský faktor je takový, že čím méně lidí, tím je práce jednodušší.

Pro nás je nejdůležitější, že pokud by někdo místo Evči přišel – a nechtěl bych, aby to byla jen náhrada – měl by to být někdo, kdo do kapely přinese něco nového. A pokud někdo takový nebude, tak prostě nepřijde. Nebudeme nikoho hledat.

Ale pokud by se našel nějaký borec třeba se saxofonem a měl by vizi, jak kapelu emočně dostat někam jinam, tak bychom tomu dali šanci. Mám rád i staré věci a plánuji třeba foukací harmoniku…

Třeba Ihsahn a LEPROUS… tam mají saxofonů dost… a jsou to geniální věci. 

Hovoříš o koncertech, co plánujete na rok 2015?

Nikdy jsme nehráli pořádně v létě. Musím říct, že hraní by bylo pro nás jen dobré. Hraní je alfa a omega všeho, co se kolem kapely děje. A v případě, že kapela nehraje na živo, tak to dost ubírá ze všeho, co dělá. Na motivaci, na komunikaci s lidmi. Na zlepšování techniky hraní. Na to, proč vlastně děláme muziku. Emoce, které dáme do songů, chceme sdílet s lidmi, kteří si nás přijdou poslechnout.

Už jsme vyrostli z toho, že čekáme, až nám někdo něco nabídne. Takhle to nefunguje. Budeme se snažit o to, abychom hráli. Chtěl bych, abychom koncertovali více než po „Zrcadlu“ (pozn. – album „Impure Spekulum…“)  – to bylo jen takové sváteční hraní.

Ale teď vím, že naše nové songy fungují na živo. Příprava na nahrávaní ve studiu byla docela dlouhodobá, taková, že teď už nic nemusíme pilovat. Jsme nachystaní. Hrozně mne baví, když vidím, že lidi na koncert přijdou – a nechodí jich v této době moc – a nikdo neodchází zklamaný. Zpětná energie je dost silná.

Chtěli bychom to rozjet s nějakou kapelou nebo v komunikaci s pořadateli, promotéry. Posílit svou pozici tak, abychom hráli. Hrát letní festivaly je paráda pro každou kapelu. Ať už malou, nebo velkou. To bych nerozlišoval – i hrstka diváků mohou být ortodoxní nadšenci a strašně skvělí lidi. U nás se vyplatí hrát často i pro málo lidí. Pokecat si s nimi. A nebrat to nějak megalomansky.

Dej Bůh, budu vám držet palce. Tušíš, co budete na konci příští sezony dělat dál? Mnoho kapel v době, kdy mají čerstvě album vydáno, mívá v hlavě už album další…. Máš podobný pocit?     

Hm…je to ještě příliš čerstvé, pro mne ještě dobíhají věci k „Večernici“ z hlediska propagace a grafiky, protože všechno dělám sám. Třeba můj bratr, se kterým jsme točili „Každý záblesk udusíš“ , byl v jedné osobě režisér, kameraman a střihač. A už začal uvažovat o tom, že když už jeden klip v češtině máme, mohli bychom připravit další klip – s anglickým textem. Takže je možné, že se ještě budeme něčemu takovému věnovat.

A co se hudebních nápadů týká… no je to pro mne opravdu všechno ještě moc blízko. I když… nějaké nápady mám. Když jsme s Martinem Beckem a se Zuzanou Bučkovou, mou dlouholetou kamarádkou a skvělou klavíristkou z Uherského Brodu, hráli ojedinělý akustický setík na výstavě jednoho sochaře, překvapilo mne, jak zajímavé to bylo. Tak zajímavé, že to snad ještě podnikneme.

Z „Večernice“ si umím  několik skladeb představit i tak, že se nemusí hrát jen v ortodoxní marshallové podobě… a určitě by vynikly další zajímavé fragmenty písní.

My jsme právě na té výstavě zahráli „Wondering No More“, „Každý záblesk udusíš „ a „Sleepy Flower“. A musím říct, že hodně lidí na to mělo strašně dobré reakce. Bylo to něco úplně jiného.  Postupem času mám rád víc a víc i nemetalové věci, baví mne hrát se slidem a zkouším foukací harmoniku.

Ale celou dobu mluvím strašně rouhačsky, jako bych neměl rád metal…. Ale ten mám rád. A moc.

Nic hezkého v hudbě ti není cizí, a to je na tom všem nejsympatičtější. Nejste uzavřeni do klícky žánrů a škatulek. Taky se budu rouhat – THE BEATLES to dělali podobným způsobem – „..a teď nastoupí šedesátičlenný orchestr a zahraje ten jeden dlouhý tón…“

Když za námi někdo přijde s tím, že už nehrajeme metal… říkám mu – přijď na koncert a uslyšíš, jak to umíme hrnout! Ale už v tom máme jiné aspekty, jiný tvůrčí proces. Nechceme být pořád jenom nasraní. A nechceme být pořád jenom agresivní. Chceme do našeho hraní vkládat širší spektrum emocí… celá muzika je jen letmá terapie. Někdo chodí k psychologovi. A já zase skládám písničky.

MORGUE SON jsou:

Slav ( Miroslav Indra) - kytara, zpěv

Beňa (Tomáš Beníček) - basová kytara

Sloper (Radim Šust) - bicí

Vlastik (Vlastimil Šmíd) - kytara

Oficiální diskografie:

2009 -  „Silent, Hypnotic“ – nahráno ve studiu UNART, vydáno vlastním nákladem

2011 - „Decadance“ – label IFA Records

2012 – „Impure Spekulum Repelte With Eeriness“ - nahráno ve studiu UNART, label NAGA Productions

2014 - „Večernice – proplouváš“ - nahráno ve studiu  UNART, label EPIDEMIE Records 

STREAM ALBA "Večernice - proplouváš"