ASMODEUS - Pobřeží královny Marie

Nové album klatovské stálice opěvuje vodu (či před ní varuje) a opět se na něm plýtvá nápady. Tam, kde by jiné kapely motivy ještě aspoň jednou zopakovaly, ASMODEUS zavírají vrátka a sebevědomě jdou o dům (či tentokrát přístav) dál. A že se jedná o motivy nosné, jako skelety válečných lodí (některé refrény bych klidně označil za hitové), na to vemte cyankáli. Děje se tak již od desky „Sabat v Carnegie Hall“, kdy kapela podlezla stopáž čtyřiceti minut a od té doby ji nepřekročila, a tento obyčej trvá dodnes. Výsledkem je opětovně hudebně i textově nabušené album, u něhož se nevyplácí dělat cokoliv jiného, protože i chvilka nepozornosti rozbije jedinečný dojem. Intenzitu tradičně zvyšují změny temp a nálad, které, jak už bylo naznačeno, trvají pouze pár taktů, aby ASMODEUS opět buď vytáhli, nebo spustili stavidlo. Trochu lituji, že v tomto fofru se prakticky úplně vytratila klasická kytarová sóla, v té vichřici riffů, melodií a dalších nápadů se vyskytují pouze krátké vyhrávky nebo „podmaz“ pod zpěvem. Jenže tento vzorec Beštovcům bezvadně funguje, protože po závěrečné jediné pomalé skladbě „D.N.O.“ se zhluboka nadechnete (jak po vynoření z hlubin) a po krátké pauze opět nasedáte do batyskafu a toužíte „Pobřeží královny Marie“ prozkoumat znovu. I v současné době plné mladých thrashových vlčat nám může svět zkušené korzáry ASMODEUS závidět. Jan Kozák