TÖRR - Když cesta byla prach…

Do TÖRR jsi přišel v situaci, kdy kapela v podstatě vstávala z popela. Jak zněla tehdejší Henychova nabídka k tomu, aby ses k TÖRR připojil?
Já jsem zpíval vokály na projektu ZEMĚTŘESENÍ. To se točilo v Ostravě v Céčku, tam jsem se s Vlastou seznámil. Říkal mi, že nemá kapelu, dává dohromady nové lidi, a že by potřeboval kytaristu, který je profesionálně vybavený, což znamená že musí mít aparát, dobrou kytaru, a já to všechno samozřejmě měl, takže jsem byl připravený. Začali jsme zkoušet a mě pak napadlo, aby si Vlasta poslechl našeho bubeníka z DOGY Petra Vajdu, který se k nám připojil.

Hledal Vlasta Henych muzikanty cíleně k tomu, aby se TÖRR posunul k rockovějšímu výrazu? Bylo už v době tvého příchodu zřejmé, že v TÖRR dojde ke změně stylu kapely, nebo se to vytvářelo postupně? Probírali jste s Vlastou někdy, co bylo hlavní příčinou této změny?
Myslím, že se to stalo přirozeně, tím, že jsme to začali hrát my s bubeníkem, protože to cítíme trošku jinak. Tohle je spíš otázka na Vlastu, jestli to byl záměr. Vlasta měl nějaké představy, pouštěl mi spoustu muziky, co se mu líbí, vysvětloval, jak by to chtěl dělat trošku jinak, a my se tomu snažili přizpůsobit. Ale nemůžeš být plagiát někoho jiného, nějaké vlivy tam zapůsobily, nicméně výsledná podoba vyplynula z přirozeného zkoušení a hraní.

Do TÖRR jsi přišel v době, kdy tvoje DOGA měla na kontě první album, druhé vyšlo ve stejném roce jako „Morituri te salutant“. Musel ses v tomto kontextu dlouho rozmýšlet, jestli na Vlastovu nabídku kývnout?
V tu chvíli jsem to neřešil. Když začaly vycházet obě desky současně, nebylo to v té době dobře, ale když jsem na nabídku kývl, nepřemýšlel jsem nad tím, co to přinese a co to bude obnášet. Vlastova priorita byla jasná, to byl TÖRR, a říkal, že když budu mít čas, můžu si dělat ostatní, ale bohužel časem se to začalo mydlit.

Byl to důvod toho, proč jsi z TÖRR odešel?
My jsme byli s bubeníkem víceméně z kapely vyhozeni. (smích) Vlasta řekl, že chce mít v kapele muzikanty, kteří hrají jenom v jedné kapele, což chápu a rozumím tomu, nic jsem proti tomu neměl, takže jsme se domluvili, že dojedeme nasmlouvané koncerty a potom že si Vlasta půjde svojí cestou a my také.

Poměrně dlouhou dobu jste hráli v maskách a svým způsobem jste patřili k průkopníkům v aktuálně moderní záležitosti utajování identity muzikantů. Co bylo impulzem k tomuhle nápadu a jaké reakce vaše masky vyvolávaly?
Byl to Vlastův geniální nápad. Hlavní myšlenka byla, že když si vezmeme kukly a nebudeme je sundávat na koncertech, nebudou fanoušci vědět, kdo v kapele hraje. Samozřejmě ortodoxní fans nás třeba poznali po hlase nebo po kytaře, ale bylo třeba legrační, že jsme hráli na nějakém festivalu a za Vlastou přišel fanoušek, že by se chtěl vyfotit s kytaristou a bubeníkem. Vlasta mu říkal, ať se klidně vyfotí, a on kroutil hlavou, že ale takhle neví, jak vypadají. (smích) Odmaskování přišlo nějak přirozeně, hráli jsme v létě, bylo teplo, a strávit v maskách hodinu a půl byl docela nadlidský výkon, takže po třetí čtvrté skladbě jsme je sundávali. Masky byly pletené, byly to kukly koupené na tržnici, co se používají na lyže, nebo by se daly použít, kdybys chtěl udělat banku. (smích)

Album je možné objednat na Sparkshopu

Kromě coververzí jsi podepsaný pod všemi skladbami na desce. Jak jsi měl nastavený filtr pro to, která skladba půjde do TÖRR a která zůstane u DOGY?
Když jsme točili „Morituri te salutant“, soustředil jsem se výhradně na tuhle desku, věděli jsme, jak by to mělo znít, jak by to mělo vypadat, ale v té době jsem netvořil nic pro DOGU a ani jsem nepoužil nic z dřívějších nápadů, všechno vznikalo nově. Na druhé straně to, že jsme zkoušeli tyhle věci pro TÖRR, ovlivnilo druhou desku DOGY, podladili jsme tam pár věcí o dva tóny, takže TÖRR měl spíš vliv na DOGU. Vždycky je to provázané. Vlasta měl samozřejmě právo veta, takhle jsme byli domluvení, já jsem chodil s nápady a Vlasta rozhodoval o tom, co z toho uděláme.

Jak se ti tvořilo s Vlastou Henychem, jaký byl mezi vámi vztah, vzpomeneš si, jaká při tvorbě panovala atmosféra?
Když já jsem šel k TÖRR, měl za sebou Vlasta už řadu velkých koncertů a hraní v profi kapele, takže jsem ho plně respektoval, spoustu věcí jsem se od něj naučil a myslím, že to bylo vzájemné. Dělalo se mi s ním dobře, někdy to samozřejmě trochu zaskřípalo, ale bylo to vždycky v dobrém, zdravém duchu. Vlasta byl v některých věcech neústupný, měl svůj názor a já jsem to respektoval.

Není úplně běžné, aby album bylo pojmenované po vypůjčené skladbě. Považoval jsi to za dobrý nápad, nevadilo ti, že tuhle poctu nesklidila některá z tvých skladeb?
Mně to připadalo jako dobrý nápad, byl to výborný název pro desku. Vlasta poslouchal Kryla, měl ho hrozně rád, a já jsem rád, že s tím přišel, protože se nám to podařilo slušně zpracovat. Strašně mě to bavilo a užívám si to dodneška, když vidím klip k „Morituri te salutant“, tak si říkám, že na tu dobu to vůbec nebylo špatné.

Album otevírá skladba „Panoptikum duší“, které má k předchozí tváři TÖRR asi nejblíž. Měl jsi v době, kdy jsi psal muziku pro TÖRR, naposlouchanou jejich diskografii? Neměl jsem to naposlouchané vůbec, víceméně jsem znal ze starých desek věci, které Vlasta vybral do setlistu, a znal jsem samozřejmě i profláklé věci jako „Kladivo na čarodějnice“ a podobně. To se těžko popisuje, nastoupíš do kapely, která měla nějakou tvář, je to zásah dovnitř, protože když tvoříš muziku jako jediný kytarista v kapele, tak kapela začne hrát jinak. Dneska nedokážu posoudit, zda to pro spoustu lidí bylo nepříjemné, někoho to mohlo zase bavit daleko víc. Sto lidí znamená sto chutí a my jsme to udělali tak, jak jsme to cítili a jak nejlépe to šlo.

Protipólem by mohla být baladická „Slzy“, která byla od předchozí tvorby vzdálená asi nejvíc. Věřili jste tomu, že i tuhle skladbu dokážou fanoušci TÖRR bez výhrad akceptovat?
V tu chvíli jsem neřešil, že by fanoušci byli na nějaké vlně. Vlasta byl ovlivněný ZEMĚTŘESENÍM, na kterém byly také pomalejší věci, takže s tím určitě neměl problém, na desce jsme měli i hosta Borise Urbánka, který výborně hrál na piano, takže to byl taky cíl, aby to bylo jiné. A to se podařilo.

Jak jste prožívali fakt, že staří fanoušci v první fázi nepřijali desku zrovna s otevřenou náručí? Myslíš, že se deska postupně dočkala patřičného ocenění?
Je to těžké, to se stalo spoustě skupin, že když vyměnili sestavu, logicky už ta muzika nikdy nebyla stejná. Když odchází z kapely lidi, kteří skládají písničky, tak se její projev v určité míře mění. Dneska deska vychází v reedici, což jsem strašně rád, už jsem spoustu kousků podepsal na koncertech DOGY. Ale přiznám se, že jsem ji ještě neslyšel, jelikož jsem si ji ještě nevyzvedl na firmě, takže se na to těším. Vypadá to dobře, jsem rád, že to vyšlo, jsou tam pěkné fotky, a ani jsem nepočítal s tím, že by to ještě někdy mohlo v reedici vyjít. Deska má svoji váhu, svoje kouzlo, měla svůj význam už v době, kdy vyšla, a já jsem na ni hrdý, protože jsou tam věci, které kdybych měl dneska zahrát, nevím, jestli bych to dal. Jsou tam dlouhá sóla, ty bych třeba dneska pokrátil.

Podle čeho se vybíraly na desku covery? Přece jenom Karel Kryl, THE OSMONDS a Perkins jsou docela nesourodá trojice...
To je práce Vlasty Henycha. Má naposloucháno spoustu muziky, v té době sedával u televize a pouštěl klip za klipem, desku za deskou, takže když jsem za ním přijel a jeli jsme na koncert, spal jsem u něj jeden dva dny a v kuse jsme něco poslouchali. Vlasta vybral covery a já jsem nemohl jinak než s nimi souhlasit, protože to jsou staré pecky, které jsou super.

Jaký máš vztah ke Karlu Krylovi?
Jsem o něco mladší než Vlasta, takže jsem se ke Krylovi dostal někde u táboráku v osmdesátých letech. Ale neměl jsem ho kdovíjak naposlouchaného, znal jsem notoricky tři čtyři věci. Po revoluci jsem s ním viděl nějaké rozhovory, měl jasný názor, mám k němu velký respekt.

Vstupoval jsi nějak do procesu příprav desky na reedici?
Vlasta mi zavolal, jestli souhlasím s tím, že to celé nachystá, dá to dohromady, takže se o všechno postaral sám. Hráčsky tam nejsou žádné změny, zvukově by to mělo být lepší, ale dosud jsem to neslyšel, takže to nemůžu srovnat.

Jaká nejzásadnější vzpomínka na dobu vzniku alba se ti dneska vybaví při poslechu skladeb z téhle desky, s čím máš desku nejvíc spojenou?
Hlavně s kuklama, to byl zlom, když jsme dělali fotky a měli jsme kukly, tak to bylo jiné, byla to celkem výrazná image. Vzpomínám si, že jsme jeli na nějaký koncert a v té době policajti stavěli auta a hledali někoho, kdo vykradl poštu nebo něco podobného. Naštěstí se nám nepodívali do kufru, ve kterým jsme měli ty kukly… (smích)

Vlasta Henych v minulosti mluvil o tom, že jste uvažovali, že se ke skladbám z „Morituri te salutant“, byť pod hlavičkou jiného projektu, vrátíte a zahrajete je živě, ale nedošlo na to. Je v souvislosti s reedicí desky nějaká šance na to, že tuhle myšlenku oživíte?
Doba, o které mluvíš, kdy jsme o tom uvažovali, to bylo období, kdy jsem desku slyšel po letech a říkal si, že to vůbec není blbé, že by stálo za to ji vytáhnout a zahrát nějaké koncerty. Řešili jsme to s Vlastou, že bychom odjeli třeba nějaké festivaly. Ale jelikož jsme časově maximálně vytížení a já jsem to nechtěl udělat špatně, protože by to vyžadovalo čas, nechtěl jsem zastavit DOGU, nemohl bych hrát na jednom festivalu jak s DOGOU, tak s tím projektem, protože vždycky by to jedna kapela odnesla, měla by třeba horší čas a podobně, tak z toho sešlo. Neříkám, že se k nápadu třeba někdy nevrátíme, ale momentálně to tak nevypadá. Pokud na to dojde, musíme vše naplánovat minimálně rok dva dopředu. Nejde to udělat tak, že se sejdeme a zahrajeme pár koncertů. Když už, tak to musí být se vší parádou!

Sestava:
Roman „Izzy“ Izaiáš – zpěv, kytara
Vlasta Henych – baskytara
Petr Vajda – bicí

Nahráno, mix, mastering: Studio Citron, Plesná, únor–duben 1996