PLÁČE KOČKA - Možná budeme ještě překvapeni

Jak se to tak stane, že dva hrobníci z pražského hřbitova Malvazinky spolu začnou hrát v jedné kapele?
Ti dva hrobníci se znali už zhruba v druhé půlce osmdesátek. Z pátků v hospodě Na Krásný vyhlídce na kopci v Tróje. Za stolem jsi mohl potkat spolužáky z Polygrafického učňáku, máničky, pankáče, malíře, básníky, starého beatníka Mirka Koryčana a všelijaké mimoně. Hlavně spoustu muzikantů, jako třeba kluky z RUDOVOUSE, z nichž někteří později hráli mimo jiné třeba s ECHTEM! nebo se ZUBY NEHTY. V RUDOVOUSU hrál i Josef Jeřábek a společně jsme měli jazzband s názvem DROWNING CAPTAINS. A abych nezapomněl, Na Vyhlídce vznikla i chvilková industriální COCA&COLA SHOW. Všechny tak trochu spojoval i vzdor vůči tehdejšímu režimu. Jednou jsme Na Vyhlídce třeba opili našrot policajta, který se chlubil, jak řeže demonstranty na Václaváku. Když se odpotácel na záchod, z vysílačky, kterou měl pověšenou na židli, jsme uvědomili nejbližší fízlárnu... Za dvacet minut ho odváželi kolegové zlitého v žigulíku s blikajícím modrým majákem. V hospodě se mihnul několikrát i Hank Manchini z KILL THE DANDIES a dokonce jednou i Jarda Svoboda (TRABAND). Všichni jsme pak společně po zavíračce buď v bytě u Sejkorů nebo u Jeřábků pokračovali v divokých večírcích do rána. S Josefem Jeřábkem, který v "kočce" hraje na akordeon, jsme se v březnu 1992 mezi pátkama Na vyhlídce potkali před pekárnou Na Ořechovce. Já pekař, Josef vyklízel nějakou půdu za rohem. Spolu jsme při cigáru vymýšleli, co by se dalo dělat jiného. Za čtrnáct dnů jsme už byli hrobníci na Malvazinkách.
 
Polovina osmdesátých let a přerod do let devadesátých bylo období, kdy komunismus pomalu slábl, lidé s nadšením vítali nové časy a v podzemí se rodilo hodně rozmanité muziky. Dnes v nás vítězí spíše pasivita, rozpory jednoho s druhým pro odlišné názory a spousta muziky zní stejně. Jak jsi vše vnímal tehdy a dnes?
Přestože režim slábnul, dokázal ještě bolestivě kopnout. 14.9.1987 jsme s kamarádem navštívili Masarykův hrob v Lánech. Známé disidenty policajti posbírali už na nádraží, zatímco nám, mladým uchům, se podařilo dostat až na hřbitov, kde nás sebrali přímo u hrobu. Na parkovišti za krchovem nás drželi a vyslýchali v autě dlouhé hodiny. Od té doby jsem byl zvaný na fízlárnu v Bohnicích několikrát do roka. S partou z Vyhlídky jsme taky dost jezdili na koncerty kapel MCH BAND, BAD BEEF HAT, PSÍ VOJÁCI a další. Koncerty se konaly v kinosálech malých měst nebo v sálech pro vesnické zábavy. A samozřejmě na ně nebyly plakáty, člověk se o nich dozvěděl většinou od někoho v hospodě. Vybavuje se mi akce kdesi na statku, kam přivezli trabantem tenkrát obdivovaného Jima Čerta. Koncertům jsme říkali "Černej bigbít" a samozřejmě nás několikrát na podobných akcích taky vyhmátli. Ještě v srpnu 1989 jsme byli skoro komplet Vyhlídka odvezeni z jedné oslavy narozenin do vazby na osmačtyřicet hodin Na Pankrác. S Vyhlídkou byly spjaté hudební uskupení HEJNO KRAV, NEVIŇÁTKA, SOUČASNÍCI a industriální COCA&COLA SHOW, ve které mimochodem Josef Jeřábek hrál taky. Přiznávám, že můj dnešní hudební přehled je dost omezený. Mnohem víc sám hraju, než chodím na koncerty. A když doma něco poslouchám, je to především barokní opera. Čeho si ale nejde nevšimnout, je rostoucí zájem o kapely, vycházející jakkoli z folku, country nebo trampské muziky. S PLÁČE KOČKOU máme zkušebnu v Libeňské synagoze a myslím, že loni tam koncertovala kapela SEVERNÍ NÁSTUPIŠTĚ. Jsou to výrazně mladí kluci a holky, ověšení kytarami, mandolínou, buzuki a kdoví čím ještě drnkacím. Synagoga doslova praskala ve švech. Na dvacet minut jsem se stavil a zaposlouchal. Chvílemi mě bavila jejich bezprostřednost a křehkost, ale že bych porozuměl tomu, co chtěli v písních sdělit, to se říct nedá. Bude to asi generační záležitost. Ale nemusíme si každý nutně ve všem rozumět. Mám ve svém okolí některé báječné lidi v hodně věcech pro mě příkladných, se kterýma se občas v názorech naprosto míjíme. Navzájem to o sobě víme, ale přesto všechno se dál vídáme rádi. Kamenem úrazu jsou samozřejmě témata jako současné války, sexuální menšiny a migrace. Považuju za důležité neustále sbírat informace, pokud možno ve veřejnoprávních médiích, aby člověk mohl o podobných věcech s co nejširším přehledem trpělivě diskutovat. 

Těžko hledat jinou šansonovou kapelu s tak citlivě a originálně pojatými hřbitovními tématy, kterými PLÁČE KOČKA nešetří. Byla ve vás od počátku touha odlišit se nebo  příběhy za hřbitovní zdí převtělené v písně byly natolik silné, že si spíše hledaly ony vás? 
Na začátku PLÁČE KOČKY byly základem repertoáru lidovky z jihu Čech a Šumavy ze sbírky Karla Weise. Některé z nich jsme ještě před Kočkou hráli se skvělým muzikantem Tomášem Najbrtem, každý z nás tehdy přinesl své oblíbené a navzájem jsme se doprovázeli. Vybíral jsem záměrně písničky molové. Měly kromě zajímavých melodií i pochmurné texty, často i o smrti. S Josefem Jeřábkem jsme se do nich obuli naplno a těšilo nás, že se nějak vztahují k hrobničení. Téma smrti v písničkách bylo a je v úzkém vztahu i s nástrojovým obsazením. Housle s akordeonem v molových polohách zní nádherně truchlivě a zároveň mají svůj protipól v jisté divokosti "alá danse macabre". Ostatně i název naší kapely nám připomínal hřbitov, kde jsme kočičí nářek nebo řev slýchali často. Asi po roce přišla konečně první autorská "Farářova píseň". Refrén písně je epitaf ze starého, vyhozeného náhrobku, který jsem ještě jako hrobník převrátil jen tak ze zvědavosti, co se na něm píše. K refrénu pak přibyl zbytek textu během chvilky. Do té doby jsem se dlouho marně pokoušel napsat písničku, se kterou bych byl spokojený. Po "Farářovce" se nějak protrhla hráz a písničky přibývaly jedna za druhou, zatímco lidovky jsme postupně přestali hrát. Nedávno se nám po nich zastesklo, a tak jsme jednu vrátili. Jmenuje se "Krajina" a máme ji na poslední desce "Abych nezapomněl".

Co musí mít v sobě píseň, abys ji se svými spoluhráči zařadil do playlistu kapely? 
Není to tak, že bychom měli šuplík písniček, ze kterých si vybíráme, jak často v rozhovorech s kapelami zaznívá. Když už písničku přinesu, má text i základní melodii o samotě dostatečně odzkoušenou. V písních jsou nejčastěji příběhy, které jsem osobně prožil nebo jsou v nich vzpomínky na konkrétní lidi i místa a třeba taky jen zachycují okamžiky a pocity pro mě důležité. Takový text se mi snadněji předává posluchačům. Vzhledem k tomu, že jsme v kapele jen tři, je potřeba od každého z nás fungovat ve vyšších otáčkách. Třeba Josef Jeřábek s akordeonem jede často poměrně pohyblivou basovou linku a současně v klávesách modeluje někdy rytmicky dost složité pasáže. Jeho brácha Tomáš, hraje občas nohama na kopák, hajtku a současně na trubku. Takové nasazení částečně omezuje šíři koncertního repertoáru. Jsou písničky, které hrajeme už spoustu let. Jednou za půl roku jich několik proházíme. Tady se dostávám k tomu, že písnička potřebuje takovou melodii, aby nám co nejdéle vydržela chuť ji hrát a po letech se k ní vracet. Jak se to daří, to je otázka.

Může se stát, že sestava kapely (housle, akordeon, bicí...) vás omezuje natolik, že některé nápady v tomto složení prostě nejde použít? Chtěli jste mít vždy kapelu s tímto nástrojovým obsazením a o kytarách jste nikdy neuvažovali?
Ve smyslu hudebních nápadů nás nic neomezuje. Jde spíš o to, že při vystoupení občas čelíme výzvám, abychom zahráli na přání konkrétní písničku, kterou zrovna v tom období nehrajeme. Myslím, že kdyby nás bylo víc, nároky na výkon jednotlivce by byly snazší a tím pádem i větší schopnost udržovat širší repertoár. Na druhou stranu ve třech je zase jednodušší domlouvat zkoušky a vystoupení. Začínali jsme s Josefem Jeřábkem ve dvou, takže jen akordeon a housle, což nás vždycky bavilo. Asi po dvou letech jsme zatoužili po bicích, u kterých tenkrát zasedla Jana Modráčková (TRABAND, ZUBY NEHTY), kterou nakonec vystřídal Tomáš Jeřábek (CHAPRÁL CRAZY-PLESK). Pár let jsme ještě sháněli někoho na basu, ale to nedopadlo. Tak už to nejspíš doklepeme ve třech, což je asi stejně nejlepší, protože si nedokážu představit lepší partu než s klukama Jeřábkovejma. A jinak na koncertech někdy měním housle za banjo nebo kytaru a od bicích se tu a tam ozve k potěšení velectěného publika trubka.

Jednou z písní z vašeho debutu "Malvazinky" nad kterou často přemýšlím, je skladba "Kárl". Kdo byl inspirací k tomuto textu?
Postava Kárla daleko přesahuje historii PLÁČE KOČKY i naši hrobnickou minulost. V roce 1983 na polygrafickém učňáku sedal v prváku o lavici za mnou Lubomír Havlíček. Díky společným zájmům jsme si hned padli do oka a přátelství trvá od té doby nepřetržitě. Jedno z témat, které nás sbližovalo, bylo téma smrti a posmrtného života. Bylo nám patnáct a chodili jsme často na hřbitovy všude, kde se dalo. Třeba jsme na chmelové brigádě v poledne sebrali ešusy a zmizeli obědvat na zídku Kněževeského hřbitova, kde jsme pak odpočívali na vyhřátých žulových kamenech místních hrobek. V noci jsme přemluvili spolužáka s foťákem a oknem jsme společně frnkli na noční výpravu na hřbitov, kde jsme se v "hodině duchů" nechali fotit pózující v bílých prostěradlech kolem márnice. Myslím, že postava Kárla dostávala své obrysy už tenkrát. Po letech na jednom výletě v Hradišťku Kersku jsme si s Lubomírem Kárla podrobně popsali a pojmenovali. Kostlivec Kárl v našem provedení strašil v pogumovaným kabátě, z rukávu starý topůrko od sekyrky, po půlnoci zaťuká hnátem tu na okno, tu na dveře...  A k tomu jeden z mých dávných snů, kdysi po ránu rozespalou rukou naškrabaný o oživlém nebožtíkovi, který se vrací do života. Lidi před ním prchají a chudák zjišťuje, že svět, se kterým se kdysi nerad loučil, je pro něj nehostinné místo. Mimochodem Lubomír Havlíček je tím kumpánem, se kterým nás sbalili u Masarykova hrobu a rovněž spoluhráčem z tehdejší kapely SOUČASNÍCI, ve které hrál i další shora uvedený spolužák Jindra (dnes HANK MANCHINI) a nezapomenutelný Honza Jeřábek, brácha Josefa a Tomáše.

V osmdesátých letech spoustu z tehdejších adolescentů zastihla raná vlna československého black metalu, nasáklá hřbitovní atmosférou a zatuchlostí až běda. Potkal ses tehdy se jmény jako MASTER´S HAMMER nebo ROOT a oslovily tě lyrikou i atmosférou kapely z tohoto hudebního prostředí? 
Československý black metal nás v dospívání všechny z PLÁČE KOČKY minul bez povšimnutí. Možná vznikal v době, kdy jsme už dávno měli to své vybrané. Metal nebyl zdaleka v ohnisku našeho zájmu. Bráchové Jeřábkové ještě tak IRON MAIDEN. A společně s Josefem a partou z Vyhlídky jsme to brali od DEAD KENNEDYS nebo MOTÖRHEAD, přes ROLLING STONES a VELVET UNDERGROUND. Z naší domácí scény asi nejvíc kolovaly ohrané kazety s JASNOU PÁKOU, kapelou PODCHODEM VCHOD nebo PLASTIC PEOPLE. Od kapely ROOT jsem ale před pár lety viděl starý videoklip, který mi pustil bývalý kolega z práce, velký fanda metalové hudby. Obrácené kříže a rakve s pavučinami, chraplavý hlas – přišlo mi to úsměvné. Vlastně ani nechápu, co může člověka pohnout zpívat o satanovi. Za mě je satan zlo. U nás v kapele je téma smrti a hřbitovů spíše smiřováním s tím, co nás všechny neodvratně čeká. 

Všechnu vaší svojsky uchopenou poetiku jste pro posluchače shrnuli ve skladbě "Zvrhlej pohřeb", která uzavírá album "Se slepým kocourem". Cituji z textu: "Už je to pryč, teď jde o nás, co pokračujem dál, žijem střemhlav je to jízda a z kopce v jednom kuse. Něco mi říká, abych si bacha dal a zvrhnul se raděj až z vozu o funuse..". Jak se rodila tahle skladba? 
"Zvrhlej pohřeb" má zvláštní historii. Na začátku byla obyčejná cesta autem s rodinou. Jeli jsme, myslím že v roce 2007, navštívit Havlíčky na jejich chalupu v Kyjově u Hořepníku. Z Hořepníku jsme to místo po silnici vzali polňačkou. Byla to jedna ze zkratek, které se nevyplácí. Tou polní cestou jsem zabloudil do lesa. Cestou moje dcera Eliška, tenkrát dvanáctiletá nadšenkyně do hororů, předčítala v autě nahlas z Drákuly. Cesta rozbitá, samý výmol a kořen, ale nějak jsem se za volantem zatvrdil, že se vracet nebudeme, a tak jsme krokem, skoro po hodině v šíleném terénu, dojeli k místu, kde už to dál opravdu nešlo. Přitom oklikou po silnici ta cesta trvá deset minut. Venku tma, měsíc, do toho Drákula. Když jsem vystoupil, abych zjistil, kde se mezi stromy dá otočit auto, narazil jsem na dva litinové křížky, asi třicet metrů od sebe stojící. Jeden z nich přímo u cesty, druhý ve svahu. Nakonec jsme teda museli zpátky do Hořepníku a na návštěvu jsme dorazili hodně pozdě. Druhý den přišel na dvorek k Havlíčkům soused Pepík Neruda. Vyprávěl jsem zrovna o tom nesmyslném bloudění lesem a zmínil ty dva křížky. Pepík Neruda mě zarazil a dozvěděli jsme se, že oba křížky patří k rodinné historii Nerudů. Dali je postavit v důsledku dvou událostí. Ten ve svahu byl místem, kde jeho praděd cestou z hospody z Hořepníku upadl v strašlivé vánici tak nešťastně, že se už nezvednul a udusil se sněhem. No a ten u cesty připomínal pohřeb Pepíkova dědečka. Z Kyjova do Hořepníku šel pohřební průvod za vozem s koňmi. Pohřeb se konal v zimě, cesta vedla z kopce a byla to ledovka. Kočí tenkrát vůz neubrzdil a v zatáčce dostal povoz smyk. Vyklopili rakev i s dědou, který se vykutálel do škarpy, takže zvrhlej pohřeb. Je zvláštní, že soused Neruda, jak sám přiznal, na ty příběhy zapomněl, protože předtím nebyl důvod je vypravovat. Dokud jsme v tom lese nezabloudili.  

Mohl bys zavzpomínat na kapelu OTCOVY DĚTI? Třeba nějakou vzpomínkou z natáčení písniček na dnes již kultovní sampler „ZNOUZECTNOST uvádí své hosty na vlnách rádia Bla bla plus“, který vyjde v brzké době poprvé na vinylu?
Na OTCOVY DĚTI mám krásný vzpomínky. Poprvé jsem je slyšel na festivalu Ondřejov na podzim v roce 1991. V té době hráli ve třech. Petr Vizina na bicí, basák Šimon Konečný se před hraním procházel po cestě s basovkou na krku a bejsbolkou na hlavě, palcem mydlil struny jak Flea z REDHOTŮ. Jarda Svoboda mě tenkrát úplně uhranul. Z krku kytary visící dravčí péra, podmanivý hlas a píseň "Mezi nebem a zemí"... U stánku na pivo jsem kapele vyznal lásku a Jardu jsem nevím jak přemluvil, že mě OTCOVY DĚTI musí nutně potřebovat. V prosinci už jsme ve dvou s Jardou u něj doma v Holešovicích pilovali jejich repertoár. Z natáčení písniček do kompilace "Bla bla plus" se mi vybaví Plzeň, studio Avik s Přemkem Haasem a nocleh u husitské farářky. Skvělé mi připadaly následné koncerty zúčastněných kapel, když se album křtilo. Myslím, že byly dva a krásně jsme si je užili. S kapelami jsme si bezvadně kápli do noty, obzvlášť s TRAVNÍM ORCHESTREM z Chomutova a MOCELOU UMBROU. Navzájem jsme si pod pódiem doopravdy fandili. Poklona kapele ZNOUZECTNOST, že se jí podařilo šikovně propojit muzikanty napříč zdánlivě nesourodou scénou. Navíc zažít legendární BON PARI... 


Na čem PLÁČE KOČKA v současné době pracuje a čím byste chtěli posluchače obohatit v následujících měsících?
Loni na podzim jsme vypustili naše čtvrté cd s názvem "Abych nezapomněl", takže momentálně nic velkého neplánujeme. Zkoušíme a budeme hrát dál na svých oblíbených místech, jako je v Praze Libeňská synagoga nebo kavárna Liberál a necháme se opět překvapit pozvánkami do jiných měst jako například do Frýdlantu, kam míříme 18.října. Docela nás teď baví se vracet ke starým písničkám. Když některou písničku nehraješ patnáct nebo i víc let, může pak působit jako konzerva. Vybaví se ti třeba pocity z určitého životního období. 

Co by si mohl posluchač v sobě odnést s posledním taktem vaší písně?
Bylo by fajn, kdyby si posluchač s posledním taktem neřekl, že to bylo hrozné, a že už nikdy nepřijde. Jestli se s kapelou snažíme něco sdělit, tak snad jen to, že lidský život má svůj konec, že to nemusí být tak strašné a možná budeme ještě překvapeni. 

Foto: David Ferenc